Výzvy, obavy, strachy

Různá jména pro totéž. Odlišné významy, očekávání a smysly. Jak jsme citliví, tak nás naplňují představami, obavami, vzrušují nás. Jsme chtiví a lační. To nás učí čas. Je neúprosný a strohý. Sice nás povzbuzuje v našich očekáváních, zároveň ale je nám hrubým metrem. Sice pokládá před nás balíčky s překvapeními, shora nařízlé, pak ale hned flákne přes ruku a schová to do skříně. Jsme děti. Pláčeme.

Jak často se to stává? A jak by taky člověk měl poznat, že je správný čas? Podle jakého vzorce měl by jednat, aby jednou mohl říct, byl jsem chytrý. Dali nám vzdělání a učili nás jak jednat. Ve skutečnosti nás ale jen ostouzeli a hledali škvíry ve svém vlastním kalupu, aby nám věnovali minutu. Všechno je ale v čase. V těch dvou ručičkách, jedné dlouhé a druhé krátké, kterým tak dlouho trvalo nám porozumnět. Já osobně si tedy hodiny spojuji s vesmírem. A jak jsou kulaté, tak jsou dlouhé. A není před nimi úniku.

Vzpomínám si na ten okamžik, kdy jsem je pochopil. A bylo to hrozné, přísahám. Najednou jsem si uvědomil, že to je nádoba, která se vylije a já se svým špuntem nemám naději. Unikaly ohromnou rychlostí a nepočkaly. Chtěl jsem to pochopit, ale jednou jsem usnul a po probuzení mi zase unikly o mnoho kilometrů. Běž, běž. Točily se stejně rychle jako budíky v rytinách starých verneovek, které mi tehdy byly biblí.

No ale necháme se zastrašit? Nebo spíš znechutit? Mám rád chuť polévek a jejich vůni právě ve chvíli, kdy vývar dosáhne chuti, bývá to v okamžiku, kdy by se jazyk mohl ještě poškodit tou vysokou teplotou. Nechám se tím ale donutit k hladovění? Anebo nechám tu chuť odejít? Ne. Studená polévka je jako obsah lednice. Slibný, ale nevzrušivý. Takže čase, já se tě nebojím. Utíkej jak chceš a kam chceš. Pro mě je to výzva. Česnečka.