Víš, kdo umřel?

Jako dítě jsem čas od času tuhle větu slýchával, říkali si ji rodiče a vždycky bylo něco zvláštního v tom, co následovalo. Nebývalo to vždycky stejné. Někdy jsem cítil, že je něco jinak a obecně musím říct, že tahle věta určitě nepatří mezi mé oblíbené vzpomínky, ne proto, že ji doprovází smrt, ale proto že je v ní skryta ještě jakási další tajemná nálada, která je pokaždé jiná a dost nepředvídatelná. Ono to vypadá, že je to prostá otázka a že na ni nemůže existovat mnoho odpovědí. Jak daleko je to od pravdy!

Předně musím říct, že nikdy neříkali rodiče tuhle větu mně nebo mým sourozencům. Alespoň ne do doby, než nás začali odvážně považovat za dospělce. A vždycky to bylo jenom mezi nimi, jakoby to byla nějaká soukromá záležitost, ovšem často řešená veřejně, protože jinak bych z toho neměl žádnou vzpomínku. Většinou, myslím, se ptal tatínek maminky. A maminka pak odpovídala. Čekalo by se, že odpověď bude stejně prostá jako otázka, ano, ne, ale maminka většinou asi věděla kdo umřel a tak tahle otázka spíš uvozovala zamyšlení nad jejím vztahem k zesnulému.

Já se domnívám, že rodiče nás nezapojovali do těchhle svých dospěláckých řečí také proto, že tušili, že dotčené mrtvé neznáme, neboť se jednalo o velmi různorodou skupinu. Často to byli herci, ale často také sousedi, vzdálení příbuzní, nebo lidé, které jsme ani neznali osobně, ale kteří nějak zasáhli do života nejen nám, ale třeba rodičům rodičů. Usuzuji, že rodiče rodičů rovněž stejnou větu začali říkat svým dětem ve stejné době jako oni nám, a to tehdy, jakmile je začali považovat za dospělé. No, oni si to spíš psali v dopisech, a tak jsem často mohl sledovat scénu zcela nečekanou.

Zvláštností takové zprávy totiž je, že se na ní nedá nic změnit. Ať je položena komu chce, pořád se jedná o tu stejnou otázku a jedinou změna která se může u ní stát je, že jedna zpráva vytlačí jinou spolu s tím, jak dalším lidem tiká čas. Navíc je to jako něco, co k člověku dojde a on to musí poslat dál, aby se toho zbavil, jakoby to bylo něco nepatřičného co si nechce nechat. Obvykle také takovou zprávu využíváme k tomu, abychom se zamysleli nad tím, co je důležité, a možná k tomu chceme mít i ostatní. Slýchal jsem maminku jak říkala: "toho/tu jsem měla ráda", "toho/tu jsem vůbec neznala", někdy taky "tan/ta už na to měl/a nárok" Vůbec jsem netušil o čem mluví.

Zajímavé také je, kudy jde ta linka spojující otázky přicházející v různých dobách a o různých lidech. Už jsem napsal, že se jednalo o zcela nekonzistentní skupinu lidí a vím, že ta je neopakovatelná pro každého z nás. Všichni máme svou neopakovatelnou stejně nekonzistentní skupinu, která nějak zní jako akordeon, a která je pro nás hodna toho, abychom si položili otázku, "víš kdo umřel?" Abych doladil tu harmonii alespoň v naší rodině a i trochu odlehčil, neodpustím si poznámku, že si opravdu nevzpomínám, že by se otec matky ptal v den, kdy umřel Brežněv.

Jestli vám někomu tohle zamyšlení bude připadat poněkud zmatené a možná nedoladěné, pak vězte, že je to v pořádku. Je to jen taková má malá příprava na to abych, až budu za pár chvil se svou ženou pít kávu, mohl se jí zeptat: "víš kdo umřel?"