Hrdliččin hlas

Na střechu sousedního domu přiletěly dvě hrdličky. Usadily se asi půl metru od sebe a v lehkém vánku odpočívaly. Jedna se dívala nalevo, druhá napravo...

A já se díval na ně, jak se dívají. A přišlo mi to pěkné, nějak mi to zapadlo do nálady, nicméně jsem si vzpomněl, že mi paní sousedka nedávno vyprávěla, že jedna z těch hrdliček se ztratila, a ta druhá, že jí teď hledá, a jestli jsem jí neviděl. No, tak už asi našla jinou, napadlo mě, ale to nejspíš budou obě hrdličky úplně jiné, neboť to snad hrdličky nedělají, raději umřou, jako labutě. Možná se pletu. Pletu se nerad, ale pletu se často.

Hdličky seděly na té střeše a dívaly se, nebo možná nedívaly, co já vím. Já stál na zápraží domu a díval jsem se taky. A hlavou mi šlo, to je ale binec, mohl by někdo říct, kdyby viděl to co já. Před pár dny jsme začali bourat starou zídku, která stála přímo v prostředku, před ní zeje jáma po pařezu, kterého bylo tak těžké se zbavit a kolem jsou hromádky štěrku, přes to natažená hadice. Bardak, pravil děda a odporoučel se zpátky do automobilu, kterým právě přijel. A mě napadlo, že je to jedna z těch hrdliček. Druhá se ale dívala jinam, a mně se zazdálo, že říká, tady se pracuje, to víš, to je staveniště, nikdy nekončící lano pospřádané z malých prací, spletené ve svazek, který vede do budoucnosti a jehož konec není ještě vidět.

Byl jsem najednou rád, že si mohu vypůjčit oči těch hrdliček a pranic mne neuráželo, shlédnout projednou na svou přítomnost z jejich výšky. Potěšilo mě, že je tu další den, a že namísto toho, aby pohled, který mi přináší, mě tížil, radil mi co dělat dál a nabízel mi smysl mému počínání. Zřetězil se mi v mysli se včerejškem a já viděl to pletoucí se lano, jehož se lze přidržet namísto lana, které by mi svazovalo nohy.

Dnes ráno opět přiletěly. Posadily se na střechu a já se opět na ně díval. Potom jsem se prošel po své zahradě. Po té zahradě, o které Terezka říká, to je nejkrásnější zahrada, jaká existuje. Nikdo nemá takovou. Je to zahrada zahrad a je v ní všechno. Potom hrdličky odletěly, aniž jsem si toho všiml. Ale zítra tam zase budou. Ony tam a já tady... Anebo nebudou. Ale já na ně nezapomenu.