já to řikal

televizi moc nesleduju a rozhlas poslouchám jen v autě. A tam vesměs přeskakuju ze stanice na stanici a když nikde nehrajou žádnou slušnou odrhovačku, poslechnu si mluvené slovo...

... naposledy to byl rozhovor s nějakým chytrákem. Bavil jsem se velice. Moderátorka kladla pastě, on jako hbité zvíře slovně uskakoval. Neopomněl však v umné sebechválné litanii zdůraznit, a to velice záhy, že on to (zřejmě cosi naprosto nepodstatného) říkal už v listopadu.

A to mě vážně zaujalo. Ani ne tak to, co onen zoufalec údajně predikoval už kdysi dávno, kdy jsme my všichni ostatní byli ještě blbí, ale spíš samotný ten fakt, že si ten čas docela přesně pamatoval. Je úplně jedno, jestli ten chytrák byl molekulární biolog nebo fotbalista z první ligy. Nemyslím, že jeho řeč byla zajímavá nyní, natož tehdy, když zaujala jenom jeho samotného.

Je to náš národní dar. Krom mistrovského švejkování umíme ještě mimo jiné tuhle neužitečnou sebechválu. A že je nejen neužitečná, ale i poněkud smradlavá, o tom svědčí to, že plané řeči, lhostejno kdy se vedly, zůstaly plané a nepadly na úrodnou půdu, o což se možná dotyčnej chytrák ani nesnažil. Důležitější totiž asi bylo jenom to, pamatovat si, co tak hrozně radikálního a kdy přesně jsem to řekl, abych se později mohl pochválit.

Lidem je na blití z politiků, televizních a rozhlasových kecalů a všech těchhle chytráků, přemalovanejch vlastní snahou na růžovo. Lidi chtějí jít ven a normálnímu životu by se rádi i v blbý době přiblížili co nejvíc. Že jim v tom nikdo nepomáhá je smutný, ale ještě smutnější je, když se jim ze všech stran porůznu hlásný trouby zapadlých a oslyšených údajných pravd, takhle vysmívají.