Jak si mě (zase) vychutnala Česká pošta

Stresy mě, sám nevím proč, vždy míjely. Lžu – vím proč: Vyhýbal jsem se totiž České poště seč to šlo. Rád chodím k zubaři, nemám pifku na úředníky, skvěle vycházím s policejními hlídkami. Ale když vidím poštáka, je mi líto, že nemám psa – seřezal bych nosiče dopisů vodítkem.

Je mi líto, že teď napíšu moje vždy nepříjemné postřehy a zážitky a věřím, že urazím mnoho milých paní pošťaček, obětavých pošťáků a některé poštovní holuby, jenže: každý můj styk s touto organizací mě dohání k slzám. Ale abych pouze abstraktně neočerňoval tyto ochránce listovního tajemství, dovolte mi, prosím, uvést několik vlasy k vypadání nutících okolností.
Asi nejvíce iritujícím shledávám jejich reklamní heslo. To už není ani klamavá reklama, ale čirá zhovadilost. Aby bylo pravdivé, čekal bych něco jako: „Dnes podáte a za čtrnáct dní, když Bůh dá, možná dodáme“. Pravda, není to tak úderné jako stávající, ale krucinál, alespoň pravdivé. In concreto: Nechal jsem si poslat balík. Druhý den nepřišel. (Rozuměj: Balík nepřišel. Druhý den přišel jako obvykle) Vůbec mě to nepřekvapilo – Ježíšek se narodí už za několik málo dní a předvánoční čas jistě pošťákům nadělal několik vrásek množstvím balíků, dopisů a ostatních zásilek, pomyslel jsem si. Další dny ale, vždy když jsem přišel ze školy ze školy, nadšeně běžím ke schránce a – zklamání. A tak čas ubíhá a Štědrý den se blíží. 21. prosince najdu ve schránce na dopisy vytoužené oznámení: „Máte balík,“ hltám text na papírku, „ale je poškozenej.“ Potlačím mžitky před očima, zamknu schránku a s náladou podobnou Jobově se loudám k poště. Když konečně vystojím frontu (očividně jsem nebyl jediný, kdo zaplatil za služby České pošty a překonal tak halový rekord ve skoku na špek), předloží mi kartonovou změť obalenou lepenkou. Zamáčkl jsem slzu, zkontroloval obsah poškozený jen mírně, podíval se na podací razítko (na kterém stálo 13. prosince) a s nervy nadranc šel domů.
Nejvíc mě pobaví, když přijdu na poštu, plno lidí a devět přepážek, od běžných smrtelníků sklem oddělující božské pošťačky, zavřeno. Za jednou sedí nepříjemná utahaná pošťačka očividně několik hodin po velkém flámu. Dvě přepážky obsluhují jenom když je přítomen jeden nebo žádný zákazník. Rozumím - Česká pošta nemá finance, nemůže vytvořit víc pracovních míst. Nepochopuji ale, jak je možné, že si Česká pošta vůbec dovolí uvažovat o posílání léků, což v nedávné době proklamovala jako nejnovější podnikatelský záměr této bez problému fungující firmy. Už takhle nestíhají co mají, zavedli Poštovní banku a ještě by rádi distribuovali léky. Tato drzost se rovná otevřenému útoku na zdravý rozum.
Nedokážu najít jediné kladné slovo o České poště a vím, že pošťáci dělají jen svou práci, nicméně myslím, že nejsou vhodnější kandidáti na titul „Komedianti roku 2007“ než právě zaměstnanci České pošty.