Filip Svoboda

Proč „něco mezi tím“ nevyplnit myšlenkami na smrt?

Lidská existence, jakkoliv bájemi, náboženstvím, lidskými postoji, názory, zkušenostmi, sny, touhami, chtíčem, psychologickými rozbory, definicemi a teoriemi opředená, se dá charakterizovat slovy klasika: „Je narození, pak něco mezi tím a pak smrt.“ A to ještě ale, bohužel, není jisté, že to „něco mezi tím“ opravdu bude, může to být zapříčiněno i přílišným upínáním se na konec života a hledání otázek, co je v životě jisté a co ne. A tak místo toho, aby člověk žil, hledá, co má v životě jisté. Jako obecné klišé se používá rčení, že jediné, co nás čeká jistě, je smrt. Nebyl bych v tomto ohledu tak fundamentální fatalista, čeká nás určitě i pár vteřin života před smrtí, zcela jistě máme (nebo budeme mít) každý nějakou příčinu smrti. Ač se tyto věci kolem smrti člověka točí, čekají nás a proto máme nějakou jistotu i mimo samotný akt umírání.