STBáci a pokrytci

Máme za sebou další mediální masáž novopečeného STBáka, Milana Kundery, který prý v 50.letech kohosi udal. Má ještě toto téma šanci na úspěch, když některé kraje zvolna rudnou a poslaňkyně za KSČM Kateřina Konečná má možnost v časopise Reflex tvrdit, že komunismus je ideologie založená na humanismu? Kdepak, mně už jsou nějací spolupracovníci stb u patřičných míst.

Letošní rok byl vůbec na STBácká odhalení slabší. Asi se za informace méně platí. Nebo je možná důvodem na události bohatší léto. Nebylo tudíž třeba zveřejňovat informace o dalším spolupracovníkovi v pořadí. Po prázdninách pak padl černý Petr na Milana Kunderu. Od svých informovaných přátel jsem se doslechl, že to možná bylo vše jinak. Ale noviny se prodávaly, internetové portály byly hodně navštěvovány a spekulace v Kunderův prospěch jednoduše tolik nenesly.

Rok 2007, to byla jiná. Začalo to Kanyzou, pokračovalo Tošovským a došlo k Václavu Neckáři. Pěkně po sobě, s přestávkou pro oddych čtenářů. Fascinuje mne, jak mravenčí práce, jakou hledání v archivech určitě je, přináší plody patřičně šťavnatá a s železnou pravidelností. Nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale tady mi něco smrdí.

Naposledy jsem klikl na článek o odhaleném ztělesnění zla (Kunderu nepočítám, potřeboval jsem info do nadpisu), když byl odhalen Jarek Nohavica. Musím říct, že tenkrát mne to mrzelo, dnes tu informaci beru jen jako kaňku v jeho CV. Něco jako, že ani on nebyl statečný.

Přijde mi směšné, jak můj národ ukazuje prsty na zbabělce a zrádce. V novodobé historii přeci zrazujeme hlavně sami sebe. Máme svojí Sametovou revoluci, kde jsme křičeli na hroutící se režim a radovali se ze síly svého přidušeného hlasu. Měli jsme pocit, že řveme jako lvi, přitom náš hlas dokázal dolehnout po devatenácti letech akorát ke stařence Marii Brožové-Polednové.  

To jsme celí my. Soudíme stařenky, soudíme STBáky, kteří se kolikrát zaprodali před padésáti lety. A mezitím, kdesi v krajích, začínají znovu vládnout ti, kteří zde vytvořili ono prostředí strachu, jež donutilo některé lidi zbaběle mluvit a jiné zbaběle mlčet. Otázkou hrdinství v naší společnosti není, kdo bojoval proti, nýbrž kdo nebojoval vůbec. Ve vzduchu se neustále vznáší radost z toho, že "já narozdíl od STBáku neudělal nic. NIC." 

A tak teď řveme na médii naservírované zrádce, aniž bychom jim mohli sami jít příkladem (kromě toho NIC). My nekrváceli jako Maďaři v roce 1956. My se neprodírali troskami, jako Poláci ve Varšavě 1939. Díky Bohu alespoň za ty klíče, kdy se komunista rozutekl doslova do všech stran a dopřál nám na chvíli pocit vítězství.

Ano, člověk, který udával vědomě lidi či ten, který ničil životy jiným a měl z toho osobní prospěch, si jistě zaslouží odsouzení. Takový člověk si ale zaslouží i zodpovědné nakládání se zjištěnými skutečnostmi. Jenže toho nejsme ve světle dnešních událostí schopni a proto by bylo lepší, abychom nevěděli nic. Nakonec, jestli to ten komunista nedělal náhodou dobře.

V diskuzi pod jedním článkem Rudolfa Polaneckého jsem narazil na příspěvatele, kteří se snažili v archivech stb najít autorovo jméno. To je asi nový sport "odhal si svého STBáka". Nemáš-li někoho rád, najdi ho v seznamech - bezbřehé sebeukojení nad cizí falešností a vlastní počestností. Lustrujeme každou osobu, z které bychom mohli vytřískat alespoň nějaký mediální kapitál. Máme svoje zlo s ideálními vlastnostmi - zjevuje se pravidelně, lze si na něj ukazovat a netřeba se ho bát.

Na Václavském náměstí v Praze právě běží výstava fotografií skutečných oficírů stb. Předtím proběhla také v Brně. Kolik lidí se na ní asi aktivně vydá? Myslím, že moc ne - přeci jen, fotku někoho velikosti Jiřiny Bohdalové tam nikdo nenajde.