U zubaře? Bez titulu ani ránu

Na úvod musím říct, že na zubaře mám smůlu. Každý se vždy nakonec odstěhoval mimo mou ochotu dojíždět za utrpením a tak jsem neustále nucen hledat si nového zubaře znovu. Ve chvíli, kdy jsem byl opět stomatologicky bezprizorní, vystrašila mě zpráva, že zubaři neberou nové pacienty a brát nebudou.

Přes stránky České stomatologické komory jsem se dostal k seznamu stomatologů, kteří stále nemají plné stavy. Zaujal mne jeden, který ordinoval ve velkém zdravotnickém zařízení kousek od místa, kde budu od října pracovat.

Nemohu popřít, že rychlost a samozřejmost, s jakou mne objednali ve mne vykřesala plamínek podezření. Uznejte, že čekací doba 7 dní je skutečně luxusní. Když jsem pak odjel víceméně neplánovaně na 4 dny do Alp, podařilo se přítelkyni přeobjednat mě o dva dny později. Žádný trest v podobě čekání několik týdnů na nový termín...

Dorazil jsem do čekárny mírně připosrán, jak už je u mých návštěv zubaře zvykem a všiml si, že před ordinací mého budoucího zubaře budu čekat jen já sám. Narozdíl od ordinací ostatních, kde to skutečně žilo.

Když si sestřička vzala kartičku pojišťovny a občanku, nezbývalo než čekat. Asi za 15 minut vyšel ven klient, který byl objednán přede mnou a má chvíle se blížila. Naději zchladila sestra, která mne usadila zpátky se slovy, že "ještě někdo přijde." Čekal jsem tedy zhruba 5 minut, až dorazil onen Někdo. Byl to shodou okolností doktor, který nám před rokem přednášel astma bronchiale. Vzpomínky na něj byly smíšené a vyprchaly ve chvíli, kdy jsem byl konečně vpuštěn do ordinace

Pozdrav. Vyzvání k usazení do křesla. Pokyn k vyndání kapesníčku...bohužel jsem neměl svůj kapesníček, protože jsem v éře papírových ubrousků nikdy žádný nepotřeboval. Byl jsem panem doktorem upozorněn, že dnes ještě dostanu ubrousek, ale příště ať si přinesu svůj vlastní. "To je totiž normální."

Následoval dotaz na to, jak jsem se o jeho ordinaci dozvěděl a proč mám tak rozpraskané rty. Odpověď na obě otázky jsem mu opakoval třikrát a pokždé se mi dostalo pokárání, že neumím artikulovat. Omluvil jsem to svojí rozpraskanou hubou, která byla od Alp dost bolestivá, načež mi strčil ruce bez rukavic do pusy a pronesl, že mluvim jak Číňan..

Následovalo vyšetření, nalezení kazu, nabídnutí plomby za 1000,-, mé rezignované přikýnutí, a zákrok, doprovázený takovou tou hraniční dávkou surovosti a agresivity, kdy si řikáte, zda takového manévru či poznámky bylo opravdu třeba.

Musím uznat, že výkon proběhl rychle a nebýt vrtačky, která se mi projela po jazyku, že ještě teď nemůžu normálně jíst, nebylo by nač si stěžovat. Při placení přišel dotaz na mé povolání. Poté, co jsem mu musel jednou zopakovat, že jsem doktor a že nastupuju na ORL do vedlejší nemocnice, zůstal na mě civět jak na zjevení.

"A proč jste to neřekl hned, KOLEGO!?" "To musíte řikat hned na začátku!! To je důležitý! Moc důležitý!"

Ta důležitost mi nějak unikala..vysvětlil jsem mu, že doktorem jsem přesně měsíc a tak mi přijde krapet uhozený, titulovat se tak, když ještě ani jako lékař nepracuji (ačkoliv oficiálně na to mám právo). Do toho se sestra podivila, že ještě nemám titul v občance. Jako bych se snad měl přetrhnout a přidat si titul na každou kartičku a doklad, který vlastním.

"Tak mu to tam hned připište, sestři!" A sestra psala a psala, až byl ten můj titul na všech papírech, které měla po ruce.

Byl jsem ihned objednán za 5 dní (sic!) k další navštěvě a pan doktor povstal, stiskl mi ruku a vyjádřil přesvědčení, že až příště přijdu, představím se i s titulem. A v tu chvíli mi bylo čím dál víc jasné, že žádné příště již nebude. Jen mne mrzelo, že to byla ta nejvyšší míra vzpoury, které jsem byl schopen. Té vzpoury, kterou podle stavu v čekárně činí zřejmě všichni.

Vypadá to, jako by byl problém chovat se slušně k člověku i bez lékařského titulu. Asi jsem naivní, ale věřím, že podat ruku dokáži i po vstupu pacienta do ordinace, bez ohledu na to, jestli bude mít titul vyražený na čele či obličej vyobrazený na nějaké papírové bankovce.

Asi jsem fakt naivní, když se chci chovat ke všem pacientům stejně, jako se budu chovat ke svému již bývalému zubaři, až si ke mně přijde nechat vyšetřit sluch poté, co kolem něj budou mluvit čínsky úplně všichni.