Cyklošizung

Předevčírem jsem sebral všechnu svou odvahu, posbíral jsem i zbytky udatnosti, které mi zbyly po státnici pořádané lidožrouty a vydal se do servisu, kde jsem chtěl jediné - seřídit dvě kola.

Každý rok je tento úkon doprovázen neuvěřitelným stresem. Odolám? Vydrží moje peněženka nápor vylepšováků a nutných úkonů, které moje kolo bezpodmíněčně potřebuje? To jsou otázky, které mne sžíraly celou cestu metrem a s nimiž jsem se dokonce svěřil přítelkyni, která mne v takovémto poníženém stavu jen nerada vidí.

Metrem jsem jel proto, že v místě mého bydliště jeden sport s cykloservisem zkrachoval. Patrně z důvodu, že jeho návštěva zpravidla končila naprostým ponížením zákazníka a triumfálním vítězstvím prodejce. Jakýkoliv nákup vyžadoval kontinuální přívod glukózy pro zkoušený mozek a to pokud možno rovnou do žíly. Jako student jsem měl tu výhodu, že například při koupi plaveckých brýlí jsem si prostě skvělou volbu za 1500,- dovolit nemohl. Ponížená prosba o prezentaci brýlí do pětiset korun napotřetí zabrala a já dostal nakonec možnost oslavit toto své hloupé a naivní minivítězství.

Horší to bylo vždy s kolem. Jeden obraz mne ještě dnes budí ze sna, stejně jako otázky jednoho pana profesora pediatrie, který se například ptá, jaká je průměrná porodní hmotnost lamy. V obraze vystupuje servisman, který drží v ruce takový zohýbaný plíšek a říká: " Ještě si přeměřím řetěz." V tu chvíli vím, že je konec. Ještě se mi nestalo, aby mi po tomto úkonu nenabídli výměnu řetězu. Při následném výčtu všech součástí, které se používáním vadného řetězu zničí se dostávám do spirály hrůzy, kde na mne ze všech stran vyskakují tisícové částky a od krachu mne zachrání jen oběšení se na onom nefunkčním řetězu. Nakonec jsem vždy nějak podlehl a vysolil směšných 400 Kč oproti ceně za cyklistický armagedon, hrozící při odmítnutí koupě.

Měl to být tedy můj velký den. Změna servisu slibovala návrat podvrtané důstojnosti a ztrátu bridelovského pocitu že jsem jen hnis vřed puch a prodavač Svatý Duch. To byla chyba. Příval slov a technických pojmů, kterými jsem byl častován místo pozdravu mne uvedl do známého stavu paralýzy, který skončil odkývnutím nehorázné sumy za "naprosto nezbytný servis". Dosáhl jsem jediného pidiúspěchu. Při pokusu vnutit mi nový řetěz se slovy, že s tímhle  starým ujedu tak 250 až 300 km, jsem tvrdíkovsky souhlasil a pak souhlas odvolal a u toho nakonec zůstalo.

Poté, co jsem byl asertivně vyflusnut z dílny, prohodil jsem směrem k přítelkyni pár siláckých frází o tom, že tohle mne samozřejmě vůbec nepřekvapilo a pod mým stoicky klidným ksichtem jsem učinil konečné osvobozující rozhodnutí...

Kdepak, tímto ani náhodou neútočím na pány prodejce a servismany. Dělají svou práci dobře, prodávají ve snaze co nejvíc vydělat a pouze zneužívají neznalosti nakupujících. Čili naprosto normální praktiky zručného obchodníka. Já se ale rozhodl bojovat. Sháním někoho, kdo mne naučí mistrovskému řemeslu cykloservismana a odpříště si budu kolo seřizovat sám. Odpadne mi jeden stresující životní stereotyp a možná zabráním přenosu tohoto bloku na své potomky. Můj táta mi totiž říkal, že něco podobného se odehrává také v autoservisech...