Dostudováno jest aneb chybějící pokora lékařů

Původně bych už pár hodin měl dávat dohromady žádost o grant, abych v rámci svého postgraduálního studia obdržel nějaké peníze, toliko potřebné pro studium nádorů hlavy a krku. Nejde o nijak malichernou záležitost: pět let přežívá pouze 50% pacientů a to kolikrát v dosti zuboženém stavu, po těžce mutilujících zákrocích...veliké množství laboratoří po celém světě nyní hledá cesty, jak tomuto nepříznivému stavu čelit.  

Dnešní odpudivé počasí je jako stvořené pro sezení u počítače, nicméně já již asi hodinu zírám do obrazovky a práce ne a ne se pohnout dál. Přečetl jsem si totiž článek, ve kterém je popsána iniciativa mladých lékařů, bouřících se proti současným praktikám zaměstnavatelů, snažících se uvázat čerstvě promované doktory pěti- a víceletou smlouvou. 

Paradoxně o tomto tématu vůbec nechci psát. Snad jen stručně..zdá se mi logické, že zaměstnavatel, investující do vzdělání svého zaměstnance, požaduje záruku návratnosti investice. Z našeho ročníku se tento požadavek dotkl pouze jedné kamarádky a ta nakonec odpověděla "nohama" a nyní pracuje v jiné nemocnici, která jí žádnou takovou nabídku neučinila. 

Samozřejmě nemám přehled, nakolik je tento problém rozšířen, dle občasných kontaktů se svými bývalými spolužáky jsem nabyl dojmu, že nikterak masivně. Můj názor je, že mladí lékaři by měli přistupovat k hledání svého místa tržně. Protesty formou nějakých setkání jsou pěkná věc, pokud ale na oddělení, které předkládá nevýhodné smlouvy, za rok nenastoupí jediný lékař, bude muset svoji politiku přehodnotit a spočítat si, zda se jim více vyplatí pracovat s nedostatkem personálu nebo zda přijme lékaře bez svazujících podmínek. 

Lékař se může rozhodnout, zda smlouvu podepíše nebo zda najde nemocnici, kde podobné smlouvy nepředkládají. Jsem si jist, že takové nemocnice jsou a vždy tu budou. Já, ačkoliv spokojen (žádnou takovou smlouvu jsem nepodepisoval), vnímám pořád pocit svobody v  tom, že za naší západní hranicí dostanu nástupní plat 3500 EUR (což nyní dostávám v českých korunách hrubého) a mé místo zde zastoupí Ukrajinec, možná Rumun. Pacienti by si brzy zvykli a spokojenost by byla nakonec na obou stranách.  

Já to ale zatím nechci udělat. Bez ohledu na mizerný obsah výplatní pásky, mám pořád ještě naší postsocialistcky znetvořenou zemi rád a to co umím (či budu umět), chci zanechat zde. Když jsem nastupoval do prvního ročníku, věděl jsem, že milionář ze mě nikdy nebude a ačkoliv se podmínky během šesti let studia ještě o něco zhoršily, tak pořád jsem  schopen říci: "Jsem šťastný za to, co dělám" Stávkujícího řidiče tramvaje za lepší peníze mohu jít dělat vždy. 

Když jsem včera večer seděl na pivu se svými studenty anatomie, řekl jsem jim něco v tom smyslu, že je třeba přistupovat ke svému budoucímu povolání optimisticky. Zapomněl jsem jim ale říct, ať proboha hlavně nečekají, že za těch šest let, které mají před sebou, se něco změní k lepšímu. 

Pořád jsem ale nesdělil, co mi zabránilo v plodné činnosti a proč jsem vlastně zmínil onen článek o mladých lékařích. O obsahu článku se dá bouřlivě diskutovat, jenže to co jsem objevil v diskuzi pod článkem mne spíše rozesmutnilo. 

Nikdy jsem nepochopil, odkud se bere ta obrovská zášť vůči lékařům. Často se v diskusi skloňovalo slovo "pokora". Padly tam úvahy o nutnosti předmětu, vyučujícího mediky pokory..když jsme pokorně sedávali ve studovnách a učili se na jednu jedinou zkoušku několik měsíců, zatímco naši kamarádi z jiných škol se všelijak bavili..když jsem slyšel před jednou ze šesti státnic rozhovor dvou "techniků", kteří se předháněli v tom, kdo se na státnici učil méně (jeden z nich necelý den, druhý dokonce dva dny)..když jsme pokorně začínali chápat, že proti lidské schopnosti si ničit zdraví budeme častokrát naprosto bezmocní... Ve všech těchto případech, a mnohých dalších, jsme začali chápat, že tomu našemu "studijnímu" světu rozumí čím dál méně lidí.  

A tak, když se ocitnu ve třičtvrtě na sedm ráno na klinice a postupně se učím uchopit problém pacienta, předat mu svůj vlastní elán...když s rukama od krve koukám do operační rány několik hodin, abych jednou dokázal to, čeho se právě operatér dopouští na člověku - totiž bezchybnými pohyby zachránit život..když vstupuji na kliniku s vědomím, že pouze ze svého platu si nekoupím tramvajenku a jídlo na měsíc zároveň. Vždy v těchto případech tak činím s radostí z toho, že až dosud jsem musel již něco dokázat a že moje zaměstnání, mi dává další možnost, dokázat toho mnohem víc. Zatím ale nevím, jak dlouho ještě tuto radost budu mít. 

Věřím tomu, že nemluvím jen za sebe..během studií jsem se setkával s obrovskou spoustou výjimenčných lidí, kteří teď v různých koutech naší republiky prožívají to samé..a jediné, čím se provinili, je jejich touha po lepším ohodnocení. Tuto touhu já vnímám jako legitimní. Pokud toto někdo považuje za absenci pokory, nezbývá než ho politovat a starat se, aby naše vlastní činy mnohokráte převýšily primitivnost mnohého lidského myšlení.  

Nehodlám se nechat porazit úvahami o penězích, nedostatečným personálním i materiálním vybavením mnoha nemocnic, neproplacenými přesčasy..co mě ale momentálně roztrpčilo, je absence lidské pokory. Nikoliv vůči lékařům, ale vůči vlastnímu zdraví a vlastní zodpovědností za něj.  

A teď zpátky do práce.