Jan Zahradníček a Ti, kteří se nedočkali

Je až s podivem, nakolik jsou lidé ochotni zapomínat na ty, jejichž vlastní zkušenost je mementem komunistické zvůle a absurdity. Jedním z nich je bezesporu Jan Zahradníček. Člověk, který si jednoduše nezadal a byl ochoten vidět to, co mnoho a mnoho přihlouplých procent v průzkumech vidět odmítá. Chci napsat o Osobnosti, jehož víra mne (i jako ateistu) naplňuje úctou k těm, kteří byli ochotni obětovat se pro své laciné spoluobčany a pro svou milovanou vlast.

Bylo k zalknutí

Nikoliv naráz
nikoliv všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely

Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly
v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická
neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka
nebylo nikdy ani tak zlé ani tak nemožné
jak tento stav obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky
Přátelství přecházela, krajiny samý škrt
nezadržitelně se smazávaly
Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství
že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou ...

Takto začíná báseň Znamení moci, kterou Jan Zahradníček dokončil začátkem roku 1951, pár měsíců po procesu se skupinou Milady Horákové a  pár měsíců před svým vlastním zatčením. Jiné zdroje uvádějí rok dokončení 1948 či 1949, což má naopak až orwellovský nádech. Tato báseň je bezkonkurenční a plamennou obžalobou diktatury (jakékoliv) moci s neskrývanou obavou z osudu společnosti. 

Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo

Tato báseň je zároveň odhalením těch, kteří svou podporu 50.létům omlouvají nevědomostí. Je věnována poslankyni za KSČM Kateřině Konečné, která hlásá, že komunismus byl primárně vždy myšlenkou humanismu. Je věnována všem, i obyčejnému občanovi z pořadu Michaely Jílkové - Máte slovo, který svou náklonnost ke komunistům vysvětlil i tím, že on 50.léta nezažil (20.listopadu 2008).

Tady však
dějiny přestávaly
jak přibývalo netečnosti
jak přibývalo souhlasu netečnosti
aby kdekoli za rohem
s vyloučením veřejnosti a přece ne dosti potmě
a přece ne dosti nenápadně Kohosi zvolna svlékali

Jenže to jsme začali již někde na konci. Jan Zahradníček se narodil v roce 1905 a od mládí psal poezii, silně ovlivněnou osobnostmi československého symbolismu a katolické poezie. Během svého života nachází přátele mezi předními básníky (např. František Halas, Otokar Březina, František Hrubín) a v roce 1933 vydává přelomovou sbírku Jeřáby. V ní se mísí prvky symbolismu se spiritualismem a  se stále ještě přetrvávajícím optimismem, kterého pak najdeme v Zahradníčkových dílech tak málo.

Období válečně okupace prožívá Jan Zahradníček aktivně. Publikuje v časopise Akord až do jeho zákazu v roce 1944 a vydává sbírku Korouhve (1940), která je oslavou zkoušeného národa a lze se o ní dočíst jako o jednom z nejodvážnějších počinů válečné tvorby.

Během války také společně s přáteli pomáhal ukrývat rodinu generála Ludvíka Svobody, za což obdržel státní vyznamenání. Jenže i to bylo komunistům málo..

...sám křižován, můj lide, křížům nenech
blaženost úpějící v každém zahřmění!

...

V ponížení tvář poznala bláto a všichni
brali nám z horstev i vodstev i zřídel a hutí,
za městem město vylamujíce jak kameny drahé
z koruny království mého.

Zásadním zvratem v Zahradníčkově životě se stává báseň La Saletta (1947), která vnímá napětí ve společnosti a bez obalu ho pojmenovává. Od roku 1948 je Jan Zahradníček čím dál více perzekuován, aby byl 14.června 1951 zatčen spolu s dalšími údajnými rozvratiteli republiky. 4.7.1952 je odsouzen ke třinácti letům těžkého žaláře. Kdesi na internetu jsem nalezl odůvodnění soudu, které ve své knize "Nadějí tu žijem" zveřejnila Hana Pražáková. Udělejte si obrázek sami.

"Obviněný Jan Zahradníček pochází z kulacké rodiny a po absolvování filosofické fakulty stal se básníkem, který vybroušenou formou propagoval ty nejreakčnější vatikánské názory. Obviněnému Janu Zahradníčkovi byl trnem v oku socialismus, pokrok, on ve svých názorech byl věrným posluhovačem Vatikánu, obdivoval se feudalismu a nenáviděl dělnickou třídu. Jestliže jeho básnické sbírky měly tento charakter již před válkou, jeho práce poválečné, jako La Saletta nese již vysloveně a zřejmě protisocialistický a protipokrokový charakter. Obviněný Zahradníček vždy nenáviděl SSSR jako představitele myšlenky pokroku a socialismu a ve své nenávisti nabyl vyléčen ani vítězstvím Rudé armády a vysvobozením našeho národa Sovětským svazem. Proto na pozvání Prokůpka zúčastnil se oné schůzky ve Starovičkách a v pozdějších letech zúčastnil se řady ilegálních schůzek …
Obviněný Zahradníček se plně doznal.

V Brně dne 4. července 1952
Dr. Vlad. Podčepický."

Během svého věznění zakusil, jako většina tehdejších MUKLů, podmínky vyhlášených lágrů a nechyběl mezi nimi ani Leopoldov či Mírov. Léto 1956 se stává smutným symbolem Zahradníčkova utrpení. Na otravu houbami umírají obě jeho dcery, přežívá jen manželka se synem. Zahradníček se smí zúčastnit pohřbu, ale poté, navzdory slibům o propuštění, se vrací na čtyři léta zpět do vězení. Zde pak vznikla sbírka Dům strach a básně, zakomponované posmrtně do sbírky Čtyři léta.

Čím dál bělostnější
oblaka letní plula k vašim oknům.
Vítr míchal vůni jasmínu s vůní jahod.
Nevím - týž vítr se pohnul v nočním listí,
aby mi připomenul dech tvého spánku.
Viděl jsem tě dětmi ověšenou.

Co vidím teď?

Osiřelou ruku tvou levou.
Osiřelou ruku tvou pravou.
Hlavu skloněnou
větev nalomenou. Z tvých očí
padaly slzy s dešti toho léta
do prachu cest, po nichž odešly nám
tiše jak rosa se z listí ztrácí,
jak usíná vítr ve větvích
dušičky družičky
podoba tvá a má.

12.května 1960 byl Jan Zahradníček propuštěn. Po dlouhých devíti letech. Co naplat, že o několik let později je rehabilitován, když jeho báseň Znamení moci smí vyjít až v roce 1990. Krátce po básníkově návratu do vězení se manželům Zahradníčkovým narodila třetí dcera (1957) a tato událost mohla být tak útěchou tváří v tvář smutným událostem.

Sedím v své světnici, odkud rakve už odnesli,
          je podzimní ráno
dnes či před čtyřmi lety či ještě snad někdy dříve.
Za okny místo mříží mám květiny a přece volný se necítím...

O pár měsíců později Jan Zahradníček umírá během transportu do nemocnice. Umírá kousek za vsí Oslavička u Jihlavy, fyzicky zlomený, přesto silnější než dříve. Sám píše krátce před smrtí svému příteli, že by nechtěl být tím člověkem, kterým byl před zatčením.

Bylo jich mnoho a přesto ne dost; těch, kteří umírali v lágrech, ale i před..i poté. Těch, kteří se kolikrát zpronevěřili jen tím, že byli dostatečně silní. Kolik obětí komunismu by dokázalo pohnout naším svědomím, když ani jedna takováto nestačí? Jak se říká: "Do pěti obětí je to tragédie, pak už je to jen statistika." Budiž, já říkám, že komunisté jsou statisticky významní vrazi. Byli, jsou a...že by tentokrát výjimka?

V té krátké chvíli usínání
než spánek padnul na víčka
vzpomněl jsem na Jana Zahradníčka
co musel milá snést

Proti němu je naše bolest
jen malá maličká

A tak když krátce po klekání
ustýláš postel holčičkám
poznáš že jejich modlitbička
k Bohu se musí vznést

za bolest Jana Zahradníčka
který se nedočkal

                                 Ivan Magor Jirous