Jak jsem prokazoval své atletické schopnosti

Předposledně jsem se obul do tlustoprdů, takže teď je řada na mně. Ve středu jsem byl se svým kamarádem Petrem na lezecké stěně v Ruzyni. Asi po dvou hodinách lezení přišla slečna s prosíkem, jestli bychom jí nepomohli s její diplomovou prací a nevystavili svá těla zkoumání. Inu, proč ne..

Michael Johnson

Úplně na začátku jsem se pochlubil svým jménem, fakultou, kterou studuji, i svým pružným mládím. A to byl také konec mé exhibice.

Vážení a měření výšky proběhlo standardně a zklamalo mne snad jen to, že ten 1 centimetr do 185 cm již nikdy nedoženu. Nakonec mi změřili tuk v těle a šlo se na věc. První byl na řadě skok z místa. Napoprvé jsem se zmohl jen kotoul a můj veleskok se počítal na centimetry... Druhým skokem jsem si sice napravil reputaci, byl jsem ale také svědkem, jak jeden dredař, kterého jsem při své omezenosti považoval za vyhulence, skočil o polovinu dál něž já (a to bez kotoulu).

O svých schopnostech při dělání shybů jsem nikdy neměl valné mínění. Nyní jsem se musel přitáhnout a vydržet co nejdéle s bradou nad hrazdou. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy byl jedné křehké dívce sdělován průběžný čas: "minuta, vydrž ještě!" Věděl jsem, že moje mužnost je v ohrožení. "Minuta třicet!" Až teď se začala dívčina třást a za patnáct vteřin se pustila. Na řadě jsem byl já. Po přítahu mi došlo, že se nemusím dočkat ani prvního mezičasu. Klepal jsem se jak oběšenec a můj doprovod mě povzbudil: "Už máš patnáct vteřin za sebou!" Nevím, jestli stihl říct ještě něco o třiceti vteřinách, ale beztak už trapasu zabránit nešlo.

Ihned poté jsem měl viset za prsty na takové malé lištičce. Moc jsem se nezdržel a po několika vteřinách mířil k poslednímu úkolu - hloubka předklonu. Bylo mi jasné, že dnes si již chuť nespravím. Sedl jsem si na zem, natažené nohy zapřel o dřevěnou desku a jedna milá slečna mi nastavila před ruce takový plíšek, který jsem měl při předklánění posouvat a ona by pak odečetla tu mou hloubku. Nakonec jsem musel slečnu poprosit, jestli by mi ten plíšek nedala blíž, protože jsem na něj ani nedosáhl a to toho moc neposunete. Naštěstí to šlo dát ještě blíže a já měl svůj formulář vyplněn.

Podíval se na něj vedoucí průzkumu a nabídl mi, že se mnou jednotlivé hodnoty probere. Nevěděl jsem, zda se pekelně baví či má o mne starost, nicméně jsem slušně poděkoval a odešel. Když jsem se dozvěděl, že mému kamarádovi Petrovi, který je schopen viset za jeden prst v nesmírných výškách, řekl, že má víc posilovat, tak jsem svého zbabělého úprku rozhodně nelitoval.

Vždy jsem si myslel, že jsem sportovní člověk. A to i po zkušenosti ze středoškolské atletické soutěže, kde jsem ne úplně neúspěšně reprezentoval ve vrhu koulí a v euforii kývl také na účast ve štafetě 4x400 metrů. Měl jsem finišovat a podmínky jsem měl ideální. Přebíral jsem kolík tak 10 vteřin za soupeři. První zatáčku jsem vyběhl ala Michael Johnson a zhruba v tu chvíli proběhli soupeři cílem. Mně zbývalo ještě asi 300 metrů a nikdy bych si nepomyslel, že může člověk jednoduše přestat uprostřed soutěže běžet. Posledních sto metrů jsem došel v klidu a můj stud před krásnými atletkami, rozesetými kolem oválu, nelze popsat a asi již nikdy zopakovat.

No a na blogu se ponižuji proto, abych měl nějaký důkaz o tom, jaký jsem byl. Za rok již bude vše jinak a věřte mi, že tu holku z hrazdy dostanu!

PS: Během jednoho letního cyklodne jsem se omylem za Prahou přimotal do cyklistické časovky do vrchu. Můj původní plán, vyjet si kopec v klidu vzal ihned za své, protože mne kolemstojící povzbuzovali: "Hop, hop, hop! Makej...dávej to tam..dupej!" Dělal jsem, co jsem mohl, přesto mě v tom tříkilometrovém kopci předjely tři ženy a nahoře na kopci na mě řval nějaký pořadatel, ať pořádně bejčim a "Jedééém!" Přitom já jel a on jen stál. Díky bohu se má cesta na kopci oddělila a po krátké přestávce na zvracení(které se nakonec nedostavilo) jsem pokračoval demoralizován dál. Co přijde teď? Zimní sporty přinášejí spousty možností ke ztrapnění...