Češi jsou srágorky

V nadpisu článku jsem se dopustil takového nepěkného zevšeobecnění. Ale jsme teprv na začátku čtení, třeba během psaní dojdu k tomu, že se to netýká úplně všech.

Když ministr Schwarzenberg pohrozil Indii ochlazením diplomatických vztahů kvůli neuspokojivé sitiaci ohledně dvou českých entomologů, byly diskuze plné posměšných zpráv o tom, že miliardová Indie se nás určitě zalekne. Bylo z toho cítit, jak mají někteří diskutující doslova radost z faktu, že nám může někdo napráskat. Když to dovedu ad absurdum, jednalo se o kradmé schovávání se za soupeřovu sukni pro případ, že by snad došlo k válce.

Radost naší populace ze schopnosti Rudé armády zlikvidovat případný radar Brdech je již déle známa. Naposledy jsme se hrdinně postavili za náš stát ve chvíli, kdy nám mělo být odepřeno předsednictví EU. To bylo zase radosti, jací jsme trotlové.

Já totiž neberu argumenty, svalující odpovědnost za naší reprezentaci na politiky. Za prvé, ať počítám jak počítám, těch pár stovek politiků (z nichž zahraničně činní jsou možná 3 desítky) je výrazně v defenzivě oproti 10 milionům občanů, kteří mají nekonečné možnosti pyšně se hlásit k našemu státu. Jenže je jednodušší říci, že v tom našem kocourkově stejně neni o co stát. V tom kocourkově, kde může vyhrát volby strana, která zde 8 let rozkrádala a zadlužovala stát, kde může být na druhém místě strana, která po dvě léta ukazuje, že neni o nic lepší než ta první. A třetí místo? To drží prosím pěkně strana, za jejíž většinové vlády byste tady asi těžko svobodně diskutovali. Já vim, vy se nebojíte - a myslíte, že v roce 46 někdo volil komunisty, protože nechtěl mít svobodu vyjadřování?

Jinými slovy, český občan se stydí za politiky, které sám volil. O těch 60 (až 70) procentech nevoličů jsem psal jinde. Ti ať se stydí především sami za sebe, protože oni by podpořili svými zadky jakýkoliv stav, který naše politická mapa unese.

A teď se zeptám všech, kteří tak pohrdají naší republikou. Dokážete říct jména alespoň tří lidí, kteří dostali před několika dny vyznamenání od prezidenta republiky? A nemyslím zrovna Antonína Panenku (byť s jeho vyznamenáním nemám žádný osobní problém). Tito vyznamenaní jsou dle mne kořeny a zároveň koruna našeho státu, kterým soustavně pohrdáme.

Očekával bych, že každý zná jména jako generál Peřina, generál Pernický. Většina pamětníků a starší generace zná i jejich osudy. A co plukovník Luboš Hruška? A generál František Fajtl? Velké množství lidí si honí ego na posuzování činu bratrů Mašínů a jejich skupiny. Věřím tomu, že alespoň malému množství lidí to otevřelo cestu k jejich otci, plukovníku Josefu Mašínovi. Na druhou stranu, kolik příslušníků mladé generace vyjmenuje další dva členy legendárních Tří králů?

Nestuduji historii a nemám naučené básničky o všech hrdinech České republiky. Vím ale, že kdykoli sáhnu do historie, najdu jich spousty. A právě ta období, která my nazýváme ostudná pro náš stát, dala světu lidi, kteří místo srabáckého studu v diskuzích, udělala něco pro dobré jméno své země.

A pokud nám nyní chybí bojovníci, máme jedinečnou příležitost být hrdí na naše lékaře, vědce, techniky, kulturně činné osoby, programátory, lidi vyučené ve všelijakých profesích, nakonec občas i na ty sportovce..prostě na konkrétní lidi, kteří přidají této zemi či dokonce nezřídka světu nějakou hodnotu. A tou hodnotou může být úspěch, ale třeba i dobře odvedená práce.

Nakonec tedy pateticky. Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Tato hrdost se opírá o ty, kteří si uznání zaslouží a těší mne, že jich je víc než dost. Zároveň mne těší, že nemusí za své kvality pykat v lágru. Jen mě mrzí, že bez vyznamenání (a často i s ním) by zůstali zapomenuti tak, jako většina českých přizdisráčů.