Vozová hradba okolo kocoura Mikeše

Ne všechny výroky jsou hodné zamyšlení, ne nad každým blábolem je třeba rozvažovat a volit, na čí stranu se člověk postaví. Existuje tzv. „svoboda slova“, čili kdokoli v zásadě může říkat cokoli – ne každý si ale zaslouží pozornost, publikum, případně potlesk; pravděpodobně by naopak bylo lepší, kdyby se většina lidstva své „svobody slova“ dobrovolně vzdala, neboť mlčeti zlato. Třeba „kauza Mikeš“, která hýbe Facebookem, médii a žaludky českých „patriotů“, to je shakespearovské much ado about nothing par excellance.

Že prý nám (zlí Romové) chtějí vzít kocoura Mikeše! hrozí se jedni. Další mají rozumu více a nekloužou již po šikmé ploše, proto se spokojí s lamentováním, že romští aktivisté chtějí vystřihnout údajně rasistickou pasáž z Ladova textu (Jenž díky tomu zažívá mezi „patrioty“ renesanci, jelikož se o jeho původní znění perou s úsilím biblistů – bodejť by výrok Mikešův zůstal v původním, pravověrném znění, nechť může národ veškerý vyvésti z temnot na výsluní! Nezaškodilo by mimochodem provést průzkum po tuzemských knihkupectvích, zda tito „patrioti“ nezačnou hystericky skupovat kanonické, tmáři neposkvrněné vydání, pokud by k navrhované změně náhodou mělo dojít, což stejně nedojde.)

Z celé kauzy však plyne něco docela jiného. Není vůbec důležité, zda to romský aktivista myslel vážně, nebo zda jen zkoušel novou aplikaci módního slovíčka rasismus, ostatně mnoho Romů se od jeho zcestného přesvědčení rázem distancovalo. Důležitá je vlna, kterou v jádru stupidní kritika Ladova textu vyvolala mezi „českou veřejností“. Jako by na něco takového čekali, jako by byli radostí bez sebe, že se mohou ježit, protestovat, dovolávat se spravedlnosti. „Cigáni už zase zloběj, bratře Pepiku, honem založ trucskupinu na Facebooku a já zatím dám troubit na poplach – my jim dáme!“ Vzrušená touha bránit perly naší kultury před sebebezvýznamnějším atakem svědčí především o naší vnitřní nejistotě a strachu. A strach, jak řekl mistr Yoda, vede leda k nenávisti.