Tři časté omyly související s volbou prezidenta

V následující stati se pokusím vyvrátit tři kompetence, které se prezidentovi České republiky mylně přisuzují a které do debat o kandidátech vnášejí zbytečné emoce.

Reprezentativnost. Víte, jak se jmenuje prezident Rumunska? Mluví prezident Brazílie v tamní televizi sprostě? A mají tam vůbec prezidenta? Nevíte. Já to také nevím. Výzvy, že prezident nás musí důstojně reprezentovat, mi proto přijdou scestné. Nikdo ve světě neřekne „ty jsi Čech, vám vládne Zeman, tak to se s tebou nebudu bavit“. Nepřeceňujme symboly.

Směřování země. Pozice Česka na východozápadní nebo jakékoli jiné ose není něco jednoznačně definovaného, stálého. Zahraniční politika se děje neustále, každým dnem ji ovlivňují činitelé naši i vnější, a to nejen politici, ale i byznys a další faktory. 27. ledna opravdu nenastane poslední bitva na tomto poli a nerozhodne se, jestli se na věky staneme vazaly Moskvy, Pekingu nebo Berlína.

(Mimochodem, francouzský prezident Macron na začátku ledna oficiálně navštívil Čínu, dojednával obchody, stvrzoval strategické partnerství a přátelství a o Tibetu ani lidských právech samozřejmě ani necekl. Znamená to, že je to čínský agent, tak jako Zeman? Obrací se snad sladká Francie na východ? Nebo se stejné kroky u „proevropského“ francouzského a „putinovského“ českého prezidenta hodnotí různě? Odpovězte si sami.)

Demokratičnost. Demokracie je, když si lidé volí kandidáty a kandidát s největším počtem hlasů pak lidi zastupuje. To je celé. Není možné, aby jeden kandidát byl demokratický a druhý ne, nebo aby ve stejných volbách jeden kandidát zvítězil demokraticky a jiný nedemokraticky. Jednou jsme si navíc řekli, že hlas každého voliče má stejnou váhu, proto vzdychání, že Zemana volí vidláci, tupci a zadlužené nuly, je naprosto nemístné a demokrata nehodné. Vyhraje jen jeden, vyhraje hlasem většiny a všichni se s tím musíme smířit.

Bonus: Definice šílenství. Významný filosof Vaas Montenegro definuje šílenství jako opakovanou snahu dosáhnout stejnými prostředky jiných cílů. Přesně to se teď děje: před pěti lety také jistá média sdílela denně pět článků oslavujících jedinečný charakter a významné činy pana Schwarzenberga a současně pět článků popisujících nechutné zvyky a nestoudné praktiky pana Zemana. Nevyšlo to, pět let nám vládne Zeman, a nyní titíž lidé, kteří překvapivě neemigrovali, zkoušejí to samé s panem Drahošem. Snad by bylo lepší vést kampaň trochu klidněji, uvolněněji, s nižší kvantitou, jinak by se snaha mohla opět minout účinkem. Přiznejme si, žádná kampaň už nejspíš stejně není potřeba, protože to minimum nerozhodnutých si snadno najde informace samo, bez úporného masírování na každém koutu internetu.