Větroň

Potkal jsem se s větroněm. Včera odpoledne, a to tak zblízka, že jsem si na tenhle vzdušnej koráb mohl sáhnout.

To jsem vyšel před dům, abych si zapálil. Posadil jsem se na lavičku a stačil snad dvakrát potáhnout, když jsem zvedl oči k nebi a uviděl ho: větroně. Byl obrovskej! Byl obrovskej, protože byl nízko. Pár desítek metrů nade mnou.

Mimo sportovní letiště patrně nebývalý úkaz. To vám hlavou proletí spousta věcí: jsa zblblej oficiálními médii chřestícími čím dál hlasitěji zbraněmi mne napadne, že jde o ruskej bojovej dron, kterej v příštím okamžiku naši obec vyhladí z povrchu světa. Pak si řeknu „neblbni, Ďurane, je to větroň, kluzák,“ a obdivuju toho frajera, kterej sedí za kniplem, protože v příštím okamžiku najde nějakej ten stoupavej proud a vykrouží vysoko nad naši ves, aby pak zamířil k domovskému letišti. Jenomže letadlo nestoupá, neslyšně (už to působí zvláštně, protože jsme zvyklí na to, že eroplány nebo helikoptéry dělají neskutečnej kravál…) se pohybuje na sever směrem ke Kryrům, aby se náhle naklonilo na levé křídlo a zmizelo mým očím za rohem domu.

Až teď mi dojde, že ten frajer za kniplem má problémy (nejbližší sportovní letiště je od nás desítky kilometrů daleko…), takže se stanu svědkem letecké katastrofy.

Oběhl jsem barák… ne, takhle ne – nerozběhl jsem se už určitě dvacet let… obešel jsem náš dům a na poli asi padesát metrů ode mne jsem spatřil větroň, který už stál a pomalu se o zemi opřel koncem levého křídla. Jdu k němu – chvíli se nic nehýbe, pak se ale pohne kryt kokpitu a pilot, zjevně živý, vylézá ven a kluzák obchází.

„Jste v pořádku?“ volám, když jsem blíž. Vidím, že ten frajer za kniplem je vlastně frajerka, sympatická žába, které může být něco kolem dvaceti let. Krev nikde neteče, ale má potrhané tričko na ramenou.

„Už jsem volala,“ říká, „přijedou pro mě asi za hodinu.“

Ptám se na potrhané triko, ale odbude to jen bezstarostným mávnutím ruky. Skutečně jí nic není, to tričko je její „leteckej dres“ a ty díry jsou od navijáku, se kterým jako pilot kluzáku do styku samozřejmě přichází.

Pozvu jí – má-li tedy hodinu čas – k nám domů na kafe, ať tam uprostřed pole ty desítky minut nemusí trávit vedle nouzově dosednuvšího větroně. „A co tohle?“ ukazuje na kluzák.

„Myslíte, že by to někdo odvezl?“ ptám se, „a jak by to odsud dostal?“ Dovím se to o něco později – ta potvora váží víc než půl tuny a rozpětí křídel má patnáct metrů! Sám jsem zvědav, jak to z pole dostanou odborníci.   

Takže přijímá. Dá si turka bez cukru a mléka a povídáme si. O větroních nevím absolutně nic. Kladu jí – je to slečna Eva – řadu patrně zcela infantilních otázek, ona trpělivě vysvětluje, odpovídá. Čas do příjezdu týmu, který kluzák z pole za naším domem odveze, uběhne jako voda.

Kraťoučkým videem si dovoluji ukončit tenhle příběh se šťastným koncem. Letecká katastrofa se nekonala, nikomu se nic nestalo a nakonec nedošlo ani k zásadním škodám, neboť pšenici z předmětného pole, jež se pro sobotní odpoledne změnilo v přistávací dráhu, rafinovaně stihli naši zemědělci sklidit zhruba před týdnem.

Tak trochu slečně Evě závidím. Asi bych se chtěl i já na zemi pod sebou podívat z výšky, navíc ve stroji, který nehlučí, ale mlčky pluje prostorem.

Hezkou neděli!