Paní učitelka svině – reakce

Se zájmem jsem si přečetl příspěvek kolegyně blogerky Aleny Šnajdrové o její učitelce fyziky a boji, který s ní svedla. Vrátil mne nějakých pětačtyřicet let zpět.

Zatím jsou na blogu díly dva, přislíben byl i třetí, já se na něj těším. Mám totiž ze svých školních let podobnou zkušenost. Jsem sice dalek toho, že bych nějakého svého někdejšího pedagoga nazýval dobytčetem, ale to je podružné. U nás doma (a následně když jsem měl svoje děti a ty chodily do školy) to fungovalo tak, že učitel byl jednoznačnou autoritou; v životě jsem od svých rodičů (a moje děti ode mne…) neslyšel, že je moje kantorka blbá, že mi ubližuje, že je proti mně zaujatá atp.

Jenom jedenkrát…

Byl jsem ve druháku na gymplu a táta docela rozhozenej dorazil z třídních schůzek. Nikoli z hrozící čtyřky z matiky a chemie, což byl standard, ale z dvojky z češtiny.

„Cos jí proved´?“ ptal se na můj vztah s kantorkou. Podotýkám, že jsem nebyl nikdy vzpurnej student, žádnej provokatér.

„Proč?“

„Máš pětku ze čtvrtletní práce,“ hřímal táta, „ze slohu!“

Nevěděl jsem to, nechápal, nerozuměl jsem. Od základní školy jsem s češtinou neměl problémy, měl jsem ten předmět rád. Psal jsem povídky, některé už mi tehdy vycházely dokonce v nějakých časopisech, moje slohové práce se ve škole nahlas čítávaly – a já dostanu kouli ze slohu!

Důvod? Slohová práce byla dobrá, dokonce vynikající, bez gramatických chyb – údajně však únik od tématu… neexistuje proti názoru kantora protiargument…

„Ta ženská na tobě sedí,“ řekl mi tehdy táta. Poprvé – a naposledy - v životě.

Z češtiny jsem to pololetí na vysvědčení nedostal dvojku, ale trojku. Důvodem byl můj čtenářský deník.

Vést ho mě naučil můj češtinář ze základky. Věděl o mně, že čtu. „Všechno si zapisuj, každou knížku, kterou přečteš. Nejen povinnou četbu, prostě všechno. Klidně i škvár.“ A tak jsem měl sešit, do něhož jsem zaznamenával nejenom stručný obsah děje, ale i můj pubertální názor na knížku, jíž jsem přečetl, takže vedle Tří kamarádů se tam objevil i Nobodi. Na začátku druhého ročníku, kdy nás paní V. začala češtinu učit, jsem se jí zeptal, jestli s mým zavedeným čtenářským deníkem (fungoval tehdy asi pět let), nebude mít problém. Tehdy to přivítala, dokonce mi řekla, že se ráda podívá.

Na konci školního roku však mé další snížení známky z ČJ (první byl onen sloh – já jsem jinak v českém jazyce neměl to pololetí jinou známku než výbornou: z diktátů, ze zkoušení z literatury atp.) zargumentovala právě mým čtenářským deníkem. Ne proto, že bych nepřečetl a nezapsal povinnou školní četbu, ale že kolem ní byla spousta jiných přečtených, NEVHODNÝCH A MÉMU VĚKU NEODPOVÍDAJÍCÍCH titulů. Tedy vadil Tom Sawyer a Hucklebery Fin, Quo vadis, již výše zmíněný Remarque, Stefan Zweig, Hemingwy, Dumas, Balzac nebo Arthur Hailey. A Puškin a Lermontov…

Toho posledního bych si pro následující řádky ponechal. Když jsem totiž na profesorku V. před budovou gymplu, odkud jsme si odnášeli svá vysvědčení, narazil, nezdržel jsem se citace právě z Hrdiny naší doby: „Jsou chvíle, kdy chápu upíra…“

Paní profesorka si na mne zasedla. V životě se to stává, ve výchově mladých lidí to považuju za zcela nepřípustné!

Profesorka V. nás už ve třetím ani čtvrtém ročníku českému jazyku neučila a já jsem sklouzl (v ČJ) do svých standardních jedniček.

S odstupem času, byť v danou dobu jsem to považoval za neuvěřitelné příkoří, se na tohle všechno dívám smířlivěji. Dva lidi si prostě nemusí vzájemně sednout, stává se to. Je ale smutné, já se vracím k tomu, co jsem uvedl výše, že ve škole. V okamžiku, kdy jsou ty děti nejvnímavější, kdy vstřebávají nejvíce informací, které už nikdy poté nebudou s to pobrat. Alena Šnajdrová to (alespoň doposud) neřekla: povím to za ní – její fyzikářka a moje češtinářka nemají ve školství co dělat!

A jestli jsem to dobře pochopil, pak je paní Šnajdrová kantorka. Myslím si, že je lepší učitelkou už tím, s čím se nám na tomto blogu svěřila, protože svou fyzikářku kopírovat určitě nikdy nebude.