Hanba mužům, kterým žena vládne!

To v dřevních dobách našeho národa starší bral pole mladšímu a kněžna Libuše je rozsoudila ve prospěch mladšího. Starší muž se rozzlobil a pravil dnes již proslulou větu: „Hanba mužům, kterým žena vládne!“

Alois Jirásek: Staré pověsti české

A jak to mám já?

Vládnou mi ženy, dobrovolně se k tomu přiznávám a ani malinko se nestydím, nerdím se… Existují totiž dvě pravidla:

• číslo 1: Manželka a šéf má vždycky pravdu.
• Číslo 2: Nemá-li manželka a šéf pravdu, platí pravidlo č. 1

Ve vztahu ke své manželce se už Jan Werich (a já jsem si jeho názorů vždycky nesmírně vážil) vyjádřil zhruba tím způsobem, že u něj v rodině o věcech zásadních rozhodoval výhradně – jako hlava rodiny – pouze on, zatímco jeho paní rozhodovala pouze o věcech nedůležitých a podřadných. Tedy Jan Werich určoval, jaký je rodinný postoj k válce v Burundi, hladomoru v Africe, vztahu k SSSR či USA nebo postupu v dobývání vesmíru. Jeho žena pak rozhodovala již jen o výše zmíněných nepodstatných věcech: jako kam půjdou Werichovi dnes večer, kam pojedou na dovolenou či za co utratí jejich peníze.

U nás doma je to podobné. Jako hlava rodiny rozhoduji o záležitostech zásadních a důležitých, o banalitách běžného života rozhoduje moje paní.

Jen podotýkám, že za tu dobu, po kterou spolu jsme, se nenašla jediná věc, o níž bych musel rozhodnout.

A co v práci?

Nemám šéfa, mám šéfovou. Mimochodem dámu, která mi jako ženská, fyzicky i duševně, „řeže“. Nebýt vdaná, nebýt já ženatý (a být o nějakých deset, patnáct let mladší), asi bych o její přízeň usiloval. Žádná z výše uvedených podmínek však není splněna, takže jsem v klidu a hledím na ní jen jako na svou nadřízenou. Příjemnou a milou nadřízenou.

Tím se všichni určitě chvástat nemohou…

V současnosti (nebylo tomu tak vždycky…) máme vzájemně velmi korektní vztahy. Jsem rád. Takže když mi můj táta kdysi vysvětloval, že dvouletá prezenční vojenská služba má to plus, že pochopím a přijmu ten fakt, že mi po celý můj budoucí život budou velet lidi, kteří jsou výrazně blbější, než jsem já sám – a já je budu muset poslouchat – zmýlil se. Bezezbytku to platilo donedávna, nicméně na sklonku mé profesní kariéry mi velí paní, o níž si něco podobného nemyslím ani náhodou.

Mám se svou šéfovou jediný problém: zatímco totiž já o sobě tvrdím, že jsem nerudnej, starej dědek, ona mi vypráví zkazky o tom, že jsem mladej. Řekla mi to naposledy včera a třebaže má jako moje nadřízená vždycky pravdu, tentokrát se hrubě zmýlila.

Nejsem mladý a předkládám k tomu jednoznačný důkaz. Totiž zápis ze školního sešitu svého vnuka, kde jsou věkové kategorie jednoznačně určeny:

Nejsem dospělej, jsem starej!

Říká se, že každý je tak starý, jak se cítí. Já jsem v tomto směru docela schizofrenní, neboť duševně se šacuju tak na pětatřicet, fyzicky (určitě alespoň občas…) na osmdesát.

Každopádně krásný středeční den!