Chytrá tramvaj v Plzni

Zárodek autonomní dopravy testují od včerejšku na kolejové smyčce u kampusu plzeňské Západočeské univerzity: chytrou tramvaj vybavenou mimo jiné antikolizním systémem.

Má jít o první krok k soupravě bez řidiče – a já jsem velkým skeptikem!

Byl jsem v Paříži jako tramvaják s kolegou autobusákem (oba řidiči pražského DP) na pozvání CGT roku 2004. Tehdy tu byla téměř novinkou (fungovala teprve 5 let) linka metra č. 14, která autonomní je a jezdí bez strojvedoucích. Tuto linku nám představily dvě strojvůdkyně místního metra, aby se nás na závěr zeptaly, jak dalece bychom něčemu podobnému důvěřovali.

Tedy já osobně měl problém i v metru, kde se z čela vlaku díváte na soupravu jedoucí až osmdesátikilometrovou rychlostí v hodině v černé rouře, jež se nepotká s žádnou křižovatkou, nemají na koleje před ní šanci vjet žádná auta a i cestující ve stanicích jsou od soupravy odděleni skleněnou stěnou s dveřmi, jež se otevřou až ve chvíli, kdy vlak zastaví.

Autonomní tramvajová doprava (mimochodem pražské metro je dnes také schopné jezdit bez strojvedoucích na linkách A a C – přesto tak nejezdí) je dle mého názoru vizí velmi vzdálené budoucnosti. Její vývoj je zatím obyčejným mrháním penězi.

Jestliže totiž plzeňská Škodovka tvrdí, že (cituji:)

„… moderní tramvaj, která vznikla v rámci výzkumného projektu DIDYMOS, je osazena speciálními jednotkami umožňujícími komunikovat s dopravní infrastrukturou a orientovat se v prostoru díky kamerám a lidarům. Za využití aktuálních a velmi přesných mapových podkladů dokáže reagovat na nepředvídatelné události, které mohou během jízdy nastat. Mezi ně patří například překážky na trati či přecházející chodci,“

potom nám pravdu neříká.

Můžeme mít tisíc senzorů, miliónkrát komunikovat s dalšími systémy kolem tramvajových tratí, reagovat na ně tramvaj sama nedokáže. Pouze v případě, že se bude pohybovat po přísně samostatném tělese a nikoli v souběhu s individuální automobilovou dopravou, navíc kde může přijít do kontaktu s nejneukáznějšími účastníky silničního provozu, jimiž jsou bez diskuse chodci.

Kde v téhle zemi takovou tramvajovou trať máme?

Vstoupil-li jsem na sklonku minulého století do školy elektrických drah jako adept budoucího řidiče tramvaje, první, co nám naši školící řekli, bylo: „Budete bourat, připravte se na to!“ Což je věta, jíž vám neřeknou v žádné jiné „autoškole“ na světě.

Mluvili pravdu. Kde nám bez skrupulí lhali, to bylo, když se nám pokoušeli vysvětlit, že jsme dělali psychotesty z toho důvodu, aby věděli, že jsme natolik zodpovědní, že tu tramvaj řídit můžeme. Já jsem přesvědčen naopak o tom, že celé psychotesty neměly prokazovat vysokou míru naší zodpovědnosti, ale pravý opak – protože zodpovědný člověk, který pochopí, že má řídit stroj těžší čtyřiceti tun, v městském provozu, v souběhu s individuální dopravou a v kontaktu s chodci, jež se chovají jako pomatení, který navíc brzdí tak mizerně, že si to žádný s řidičů s gumovejma pneumatikama vůbec neumí představit – do tramvaje ne snad nevleze, ale nikdy jí nerozjede.

Práce, myslím dobrá, kvalitní práce řidiče tramvaje, spočívá v jeho schopnosti předvídat. Odhadovat! Být připraven na možná příští řešení. A já se obávám, že tady člověka ani desetitisíce strojů ještě dlouho nenahradí.