Záludnosti nočního klidu

Před časem jsem měla tu čest jet jako host s jistou country skupinou hrát na jeden malebný moravský zámek. Byla to ode mne tak trochu nezodpovědnost, ba přímo drzost, neb jsme se nijak zvlášť dlouho neznali, natož abychom byli sehraní; prostě potřebovali housle, tak mě tam kamarád dodal...

I se svou původní kapelou jsme jezdili hrát všude možně, takže fakt, že budeme všichni ubytovaní v jedné velké místnosti plné paland, mě nijak netrápil, byla jsem na to zvyklá. Dokonce jsem jakožto jedna z pouhých dvou samiček v partě, přičemž ta druhá tam měla manžela, s nímž dobrovolně sdílela jedno přízemní lůžko, dostala jedinou sólo válendu v pokoji, což mě naplnilo radostí. Jsem totiž tak trochu somnabulní , a z představy, jak spící šplhám nebo se opatrně zasouvám na palandu, mi vůbec nedělala dobře.  

Večer v zámecké síni byl vydařený a protáhl se až do dvou do rána. Polomrtví únavou jsme se štrachali na lože. Palandy se vlnily, skřípaly, ozývaly se rozličné rány a kletby, jak se moji kolegové pokoušeli naskládat svá vesměs dvoumetrová těla do patřičných přihrádek. Najednou se nadzvedl na lokti basák a srdceryvně zaprosil: „Usněte, rychle, dělejte!“ Trochu mě to zarazilo, nicméně jsem to nekomentovala, ani když Kamil zaprosil podruhé, teď už téměř plačtivě: „Kristepane, spěte už!“

Kamarád, který ležel vedle, zachrčel potlačovaným smíchem, a já se pomalu začínala bát. Kam jsem to vlezla? Navzdory únavě jsem se rozhodla, že naopak radši neusnu. Najednou se z protější palandy začaly linout zvuky jak z pasti na medvědy. Nebyl to však medvěd, ale kytarista Pavel. Chrápal tak strašlivým způsobem, že jsem to v životě neslyšela. Co mě však šokovalo ještě víc, tak fakt, že jeho žena Sylva sladce spala, přitulená k jeho hrudi!

Kamil se rozeštkal: „Já vůl! Já vůl! Tak já čekám, celej mrtvej únavou, až všichni usnou, abych nikoho nebudil, a tady to zvíře mě předběhlo! Tak teď jsem nahranej!“ Přitiskl si polštář na obličej, a přestal komunikovat. My ostatní jsme se smáli jak malí, ale byl to trošinku hysterický smích. Ráno jsme měli zase hrát, tentokrát na nádvoří, a pokud možno v bdělém stavu, což tedy vůbec nevypadalo jako možné.

Kluci se vymrštili a společnými silami zkušeně převrátili Pavla na břicho. Bohužel tím převrátili i Sylvu, pro změnu na záda, což se ukázalo jako hrubá chyba: Pavel ztichnul, Sylva začala. Kluci se vymrštili znovu, a převrátili ji zpět na bok. „A teď fofrem!“ zaveleli, „Kdo okamžitě neusne, má smůlu - Pavel nebude na tom břiše navěky!“Naskákali bleskově do postelí, a vzápětí...začali svorně chrápat i oni!

Jediní, kdo to nestihli, jsem byla já a právě kamarád, který mě sem přivedl. Zdrceně jsme na sebe zírali. Párkrát jsme zamlaskali, marně, samozřejmě, Honza se pokusil nejvýkonnější chrápače znovu překulit, taky marně, a byli jsme v koncích. „Ty vole, Ivčo, já je snad zavraždím,“ soptil Honza, který jakožto jediný abstinent měl odpoledne navíc řídit vůz. „Normálně je udusím polštářem! Vrazi, vrazi!“  vyrážel ze sebe. „Já chci spát!! Zejtra pošlapete všichni pěšky, já vám dám!“

Nakonec jsme spakovali spacáky a vydali se na průzkum zámku. Takový kolos, a že by dva smrtelně znavení potulní muzikanti neměli kde spočinout?  Spočineme, kdybychom se měli někam vloupat!

Nespočinuli jsme. Všechno bylo zamčené. Naštěstí na kraji naší chodby byly dva obrovské ušáky a dva starožitné taburety pod nohy. Chodbou se od dveří naší původní ložnice rozléhal řev jak ze zvěřince před krmením, ale přece jenom to bylo o dost lepší, než nabírat to rovnou do ucha. Zachumlali jsme se do spacáků, místo pozdravu na sebe obrátili oči v sloup, a tvrdě usnuli.

Ráno kolem nás propochodovala tlupa osmi usměvavých sluníček, vyspaných do růžova. Veseli švitořili v koupelně a dobírali si nás, co jsme v noci dělali, že jsme tak vyčerpaní?! „Mlaskali,“ řekla jsem já. „Otáčeli chrápající těžká těla a hledali náhradní pelech,“ pravil znechuceně Honza. „Vás bych teda chtěl mít doma!“ dodal, ale už se taky smál, stejně jako já.

Jedna věc mi ale vrtala hlavou. „Ty, Sylvo, jak takhle můžeš celý život spát a neumřít z toho? S motorovou pilou u ucha, o vlastním zdroji nemluvě?“ optala jsem se dětsky. Sylva se zatvářila tajemně. „Víš, to je moje tajemství. Ale tobě to ho svěřím. Abys s námi ještě někdy jela!“ Zasmála se a vytáhla z kapsy průhledné pouzdro -  byly v něm dvě ušní ucpávky!

Na Silvestra zase hrajem. Ve stejném složení, ale už se nebojím. AŤ žijou ucpávky! Už je mám taky...