V práci potkáváme spoustu dětí, kteří tam vyvádí a řvou, jako by je někdo vraždil. Na některých dětech je poznat, že jsou "jiní", ale nikdy nevíte jaký je důvod hysterického výstupu. Někdy na dítě promluvím, ale pokud to vede k většímu výstupu, odcházím. Rodičům říkám, že někdy bych si také s chutí takto zařvala, že se opravdu nic neděje, že dítě nezvládají. Dítě je občas "potvora", když vidí, že má diváky, tak přidá.

On je totiž taky problém, že cizí lidé kolem takového dítěte nejsou schopni rozpoznat, zda se jedná o dítě s ADHD nebo prostě jen o nevychovaného spratka. Těch nevychovaných je určitě víc než postižených. Ale nepoznáme to. Možná by pomohl nějaký odznáček nebo placka, ale tady zase narazíme na pohádky o diskriminaci a GDPR.

Lepší nekomentovat, když to není jasné...

Je to těžký úděl a ne každý ho unese...

Je

Znám to, když jsem v padesátých letech při diktátu napsal místo pýr je houževnatý plevel, pýr je hovnatý plevel dostal jsem vynadáno, že jsem sprosťák a uličník. Nikoho nenapadlo, že trpím dysortografií, on totiž v té době nikdo nevěděl, co to je. Na to, že se jedná o nemoc, a ne o blbost a dělání naschválů jsem přišel až zhruba ve čtyřiceti. Musím říct, že se mi ulevilo.

Vašek

V minulosti spousty dětí se specifickými poruchami učení končilo ve zvláštních školách

Pred rodici postizenych deti smekam svuj pomyslny klobouk.

i já

Takové maminky všechno odnesou, protože srab otec uteče..

Oni nejsou srabi. Psycholožka říkala, že protože mužský mozek reaguje a chápe jinak než náš, tak občas narození postiženého dítěte vnímá jako vlastní selhání. Já to sice taky nechápu, ale ve dvou případech jsem viděla, že to tak opravdu je. Jeden vozíčkář mi vyprávěl, že ho vlastně táta nikdy nepřijal. Neodešel, a vždycky dával přednost 3 starším zdravým sportujícím bratrům.