Setkání aneb Paĺikerav

Stála jsem na zastávce a na lavičce jsem měla položenou velkou džínovou tašku. Na sezení nebylo ani pomyšlení. Jela jsem z nemocnice a čekala na syna, kterému m.j. předám tu nacpanou tašku. K lavičce přistoupil starší Rom.

Měl letní oblek, bílý klobouk a ručně širé polobotky. Upřeně se na mě zadíval. „Vy se nechcete posadit?“ ukázal na lavičku. „I by se mi chtělo, ale...“ nedořekla jsem. Nechtěla jsem popisovat ten nůž v břiše, který mi bránil. Pokýval. „Bolelo by to. Však vidím.“

Jen jsem odfrkla. „Na ruky bych vás vzal!“ Představila jsem si to a rozesmála jsem se. „To by vám ty ruky upadly!“ „Jste kus nádherné ženy.“ Zůstal vážný. „Paní, vy v sobě máte něco...Něco zvláštního.“ No to mi povídej, pomyslela jsem si. Kdekomu připadám zvláštní, už od mala. Ale že bych to musela slyšet i teď...

„Máte v sobě hodně dobrého. “ Ukázal si někam mezi srdce a bránici. „Já vám teď něco řeknu.! Najednou jsem byla taky vážná. „Já ale nevidím vaše oči,“ namítla jsem. Asi mě ta narkóza švenkla víc než je obyčejem: proč potřebuju vidět jeho oči? Pomalu, skoro obřadně si sundal černé brýle. Měl pronikavé šedomodré oči. Takhle jsem si vždycky představovala cigánského krále. Hleděli jsme si vzájemně do očí. „Nechcete vidět moji ruku?“ Já nepotřebuju vidět vaši dlaň. Vidím to i tak.“ Aha.

„Jste hodně důvěřivá. Všichni nejsou jako vy. V lidech není tolik dobra, co je ve vás. Můžou vás chtít využít!“ No jéje. Vzpomněla jsem si na svého bývalého prtnera, jak ten se mnou vydrncal. „Už se stalo,“ pravila jsem cynicky. „Víc už mne nikdo využít nedokáže, kdyby se přetrhnul, a přežila jsem.“ Pokyvoval. Teď vás brzy potká těžká zkouška, ale pak už bude jedině dobře. A doprčic. Výsledky histologie. Ne. Jsem magor. Pořád jsme se na sebe dívali. Cigánský král a já.

Jste sama, ale máte oporu ve svých třech dětech. Velice vás milují. A ten, co jeho duše bloudí, vás miluje nejvíc. Máte všichni dohromady hodně lásky. Nůž z břicha se mi přestěhoval někam k srdci.

Už je toho na mě nějak moc. Přichází syn. „Tak už,“ ukážu na něj. Král si pozorně prohlédne mého autistického syna, který se chápe zavazadla, a pokývá hlavou. „Hodně lásky máte,“ zopakuje mi. Dávejte na sebe pozor! Nedovolte nikomu, aby vám ublížil!“

Podám mu ruku. Pevně i opatrně ji stiskne. „Přeju vám štěstí a boží požehnání“, vysloví slavnostně. Taky mu stisknu ruku. „Paľikerav!“ „Však já vím,“ usmál se.

A pak se se synem vydáme k domovu. Nedá mi to a otočím se. Cigánský král se za námi dívá, ruku zdviženou na pozdrav.

Jak věděl že se otočím?