Základom dobrého manželstva je kapustnica s hríbmi a údeným mäsom!

Toto si, Ivka, dobre zapamätaj!........................................................................

Všimli jste si, že polévky lidé buď milují, nebo nenávidí? Vlažný vztah je vyloučený! Stará mamka skutečně věřila, že bez polévek to nejde. Když jsem se rozvedla, bylo jí to jasné: zanedbala jsem jistě polévky! Ona sama je vařila každý den- fazul’ová, paradajková, bryndzová, již zmiňovaná kapustnica, a mnohé další, starý otec by případnou absenci polévky neunesl, vařila je dobře; prý - já polévky nesnáším, takže nemohu potvrdit ani vyvrátit!

Nesnáším, nesnáším, nesnáším! Ve školce i škole jsem nikdy nepozřela ni lžíci, kdyby se na mě posadila učitelka i s ředitelkou současně, doma to vzdali, neb následky nucení nebyly slučitelné s dobrým apetitem spolustolujících; mám své zásady... Prostě ji nemám ráda.

Přesto je i já vařím, neb život mě nutí, a maminka, která polévky milovala, mě je naučila.  Zahájila jsem mixovanou polévkou pro syna: kousek zadního hovězího nebo kuřecího masa a zeleninka včetně brambor, to vše zahuštěné lžičkou krupičky, popřípadě jíškou, to když byl místo masa žloutek od domácích slípek. Při pohledu na tu ďábelskou směs mi nebývalo volno, ale miminku, později batoleti, šla každodenní mixka neobyčejně k chuti i k duhu. Troufám si tvrdit, a to bez nadsázky, že ho nevypiplali jenom odborníci na nedonošenecké JIPce, ale taky tato polévka...

I když nerada, musím připustit, že polévky mají sem tam i dobré vlastnosti, popřípadě dokonce i léčivé účinky! Když na někoho z rodiny leze chřipka, vyžádá si česnečku s osmaženým chlebem, když se z ní posléze vylíže, chce slepičí nebo hovězí s domácími nudlemi, pivní, popřípadě ostrou gulášovku nebo ještě ostřejší halászlé. A kdo chce zhubnout, spolehne se jednoznačně na nezapraženou zeleninovku. Kyblík denně, a po měsíci vás nikdo nepozná, na to vemte jed!

Dále jsem nucena dělat každé léto na chatě kulajdu, ve které lžíce stojí, neb si v ní dávají sraz houby z celého lesa; celá rodina, včetně mé osoby, vášnivě houbaří, rajčatovou polévku, kterou jednak rodina miluje, a jednak otec rajská pěstuje ve velkém a fanaticky nepřetržitě je dodává do naší kuchyně. Když tak obden pasíruju rudou kaši přes cedník, čímž jsem si, mimochodem,  jak pevně věřím, uhnala syndrom karpálního tunelu, tenisového lokte a zamrzlého ramene současně, mívám chuť nasbírat šutry a vyflákat jimi skleník...

Ovšem polévkou se lze i bezvadně pomstít. Konkrétně mám na mysli miliónovou alias jíškovici alias zapraženou alias vajcovú alias rascovú. Jistě všichni znají ... „Bože, vajcová, strašák mého dětství!“ povzdychl si otec u stolu smutně. „ No nic, za války jsme jedli horší věci!“ Skoro týmiž slovy ji komentoval manžel: „Já doufal, že až vyrostu, nebudu muset jíst tuhle prokletou polévku! To je hrozné - jak ten osud člověka dožene...“  

Jo, osud... Chtěla bych psát, ale musím jít vařit: syn se vrátil z odpoledky a má na něco chuť; hádejte, na co!