Za semknutými víčky

Uslyšela, jak někdo odemyká vchodové dveře. Možná, že to je přece jenom máma, zadoufala ve skrytu duše. Mohla přijít dřív z práce, občas se to stalo. Někdo hodil klíče na botník; o kovovou desku to prásklo, až sebou trhla. Tak to není máma, věděla už s jistotou. Je to ON…

Schovala se za sedačku v obýváku. Jak tak seděla na koberci, hlavu na kolenou, nad sebou listy monstery a fíkusu, nebyla hned na první pohled vidět. Možná si jí vůbec nevšimne. Křečovitě zavřela oči, jako by tím mohla zabránit, aby ji objevil. V kuchyni tlumeně klapla dvířka lednice. Lupnutí otevíraného piva. Pád zátky na zem, pak cvaknutí o sokl linky, jak zátku někdo vztekle zakopl. ON..

„Terezo!“ zaječel jeho hlas na celý byt. Slyšela, jak nahlédl do jejího pokoje, pak do ložnice, nakonec přišel do obýváku. Zatím ji nespatřil. Se zaklením se svalil do křesla a nahmátl ovladač. Hlasitě komentoval odpolední zprávy. Pak si došel do kuchyně pro další pivo.

„…nic k žrádlu… sere na všechno…ale já ji naučím!...vymlátím to z ní!

Poslouchala tuto známou předehru a celá se třásla hrůzou. Pane Bože, ať už přijde máma! V hlavě se jí donekonečna točila jenom tahle věta. Snad ji tu nenajde, to by…to by bylo strašné. To by už nepřežila, mami, dělej!

Vtom zazvonil mobil. Její mobil. Mobil, který měla v klokaní kapse své mikiny. Mikiny, kterou měla na sobě…

„Tak si to zvedni, ne?“ Tyčil se nad ní v celé své výšce a váze, za kterou by se nemusel stydět ani zápasník. Ani boxer v nejtěžší váze. Ani za ty pěsti by se nemusel stydět. To věděla naprosto přesně. Co ty pěsti dovedou. Tvrdě ji chytil za rameno. „Zvedni to, dělej,“ poručil jí šeptem, ale slyšela v tom větší hrozbu, než kdyby na ni řval.

Roztřeseně zvedla mobil k uchu. „Terezo?“ Máma. „Já dneska přijdu až večer, něco mám.“ Zvedl se jí žaludek. „Udělej Lubošovi tu kotletu, co je na tácku nahoře hned pod mrazákem, uvař mu k tomu brambory, jo?“ Upřeně se na ni koukal. Výsměšně. Výhružně. Strašlivě. „Mami, „ vykvikla zničeně, „ přijeď dřív, prosím tě, mně je špatně!“ „Co je? Co ti je? Já ti nerozumím, hele, dej mi k uchu Luboše,“ ozývalo se z mobilu.

Vytrhnul jí přístroj z ruky. „No, Petro? Ale nic, nic jí není, neboj se, já se o ni postarám!“ Típl mobil a hodil ho na sedačku. „Jak já se o tebe postarám!“ zasyčel nenávistně. Kopl do květinového stolku, až se převrhly všechny květináči a hlína se rozsypala po koberci. „Tak, ty malá svině, koukej sebou hodit, ať to je uklizený, čuně jedno!“

Když přišla máma domů, Tereza už byla zalezlá v posteli. „To už spí?“ podivila se. Její přítel mávl rukou. „Nějak jí nebylo, tak šla brzy spát. Nemáme jí tam chodit a budit ji!“ „Najedli jste se?“ zajímala se matka. „Jasně, udělali jsme si to maso, dobrý to bylo. A já si teď skočím s Frantou na jedno,“ dodal už v předsíni.

Matka nakoukla do dceřina pokoje. „Terko, spíš?“ zašeptala. Na posteli ležela zachumlaná postava, která se teď trochu pohnula.  Matka si přisedla na postel. Zalovila pod peřinou. Tereza zoufale vykřikla. „Co je? To jsem já,“ taky vykřikla matka a vyskočila, aby rozsvítila.  Tereza seděla na posteli, opuchlý ret a nepopsatelný výraz strachu v očích. „Kde je?“ zašeptala. „Kdo? Luboš?“ „No,“ hlesla Tereza. „ Šel do hospody, vrátí se pozdě, proč“? Tereza se místo odpovědi rozplakala.

„A tohle ti taky udělal on?“ ukázala na starší modřiny kolem zápěstí. Dcera si znovu stáhla rukávy a mlčky přikývla. Petra si položila hlavu na ruce složené na stole. Nepochybovala, že Terka mluví pravdu. Koneckonců- sama už od Luboše rovněž utržila dost facek a strkanců…“On už je takovej, no,“ povzdechla si nahlas. „Pruďas, ale v zásadě hodnej chlap.“

Tereza vytřeštila oči. „Mami, teď jsem ti řekla, že mě Luboš mlátí!“ vyslovila nevěřícně. „Po celou dobu, co u nás bydlí!“ vybuchla. „Chceš mi fakt tvrdit, že je to hodnej chlap?“ „No co?“ vyjela na ni najednou matka úplně jiným tónem. „Máme se s ním jinak špatně? To už si nepamatuješ, jak jsme na tom byly, než jsem s ním začala chodit? Jak jsme neměly pomalu ani na jídlo? A jak teď chodíš oblíkaná? Kolik čtrnáctiletých holek tohle má?“ ukázala na skříň v rohu pokoje.

„A kolik holek má tohle?“ ukázala si Tereza na nateklá ústa. „Hele, a nebylas‘ na něj náhodou tak trochu drzá?“ zeptala se matka uštěpačně. „Jako bych tě neznala!“ zasmála se. „No? Víš co, teď spi, já s ním promluvím, ať vím, co přesně se stalo! Teď spi!“ „Mami! Taky…ještě…“ zaváhala, „taky mě osahává, hnusně!“ Petra se vrátila ode dveří. „Cože?!“ zaječela. „Tak to už jsi přehnala! Říkám ti- tedˇspi, já se s Lubošem poradím a pak uvidíme!“

„Tak to mám za to, že se o vás starám!“ řval Luboš. „Ta malá svině! Ten hajzl! Ale já si to s ním vyřídím! Prej ji vošahávám, no mě vomejou! To by asi ráda, čubka, kroutí přede mnou prdelí jak laň v říji, neví, čím by mě provokovala! Ale to je konec, rozumíš! Vyseru se na vás na vobě! Choďte třeba vyhrabávat popelnice! To mám za to!“ Petra se snažila ho uklidnit, ale vztekle jí srazil ruku ze svého ramene. Tak to si teda budeš muset vybrat:  buď já nebo vona! Se nenechám sprostě vobviňovat!“

„Babi, nech mě tu u sebe,“ prosila Tereza, „aspoň do září, já pak půjdu na intr. Domů už se nevrátím- ani omylem. Vzpomínka, jak ji matka nutila Luboše odprosit, ji srazila na kolena vedle kanape, kde seděla babička. „Prosím tě, babi?“ Stará z toho paní byla celá pryč. Nakonec se domluvily, že se Terka skutečně nastěhuje k ní. S mámou to vyřídí.

„Jednu podmínku bych ale měla, Terinko,“ pronesla prosebně, ale přísně. „Tohle všechno, cos mi tu povídala, nikomu nesmíš říct!“ „Babi, ty mi nevěříš?“ Tereza se zase dala do pláče.

„Věřím- nevěřím…“ povzdechla si babička. „Ať tak nebo tak, mamince bys zničila celý život, kdyby se to někdo dozvěděl. To bys přece nechtěla?“