Pochopila jsem z diskuse, že někteří zde pobývající diskutéři ztotožňují postavy z autorčiných povídek s jednou konkrétní osobou. Když pominu něco jako stihomam....Vztahuje se toto i na povídky z jejích literárních začátků? Docela by mne zajímalo, kdo se našel v povídce, kde hrdinka trpěla sebepoškozováním....

A dále - paranoia, paranoia, sebestřednost, paranoia + fandící obecenstvo

Je to pozoruhodné, samotnou mě to začíná trochu děsit.

Smutné...

To je

Smutný příběh, a smutnější o to, že je reálný.

Přesně tak. Zdejší blogy sleduji dlouhodobě a toto je opravdu jeden z nejsmutnějších příběhů, který se skutečně stal čili je pravdivý, což je až neskutečné.

Jak rád bych pomohl, ale jak? Co je toto za svět? Co je to za lidi? Nabízí se celá plejáda či paleta otázek, na které se tak těžko hledají odpovědi.

Ani se mi nechce vkládat sem nějakého smajlíka. Na to je to příliš smutné. Nejsmutnější je to, že dítě nemá zastání ani u těch nejbližších. Babička brzy také bude potřebovat pomoc, ve stáří, matka v budoucnosti také, ale dočkají se jí od své vnučky a dcery? Někteří zde smysl článku nevidí, já ho naopak vidím dost zřetelně: Bráníme si svoje pohodlí, bojíme se o něho a nechceme vidět, že někomu se děje nějaká křivda, i v nejužší rodině. Děti a staří lidé potřebují zastání, pomoc a náš zájem. To bude heslo mého dnešního dne. Děkuji za článek.

Děkuju za Váš příspěvek. Znám paní, která si v dětství prošla něčím podobným. Celý život se tím trápila. O svoje blízké se ale obětavě starala až do jejich smrti, a já se přiznám, že jsem to nechápala- tehdy se jí taky nikdo nezastal.Nevím, jestli bych to dokázala, myslím tím, jestli bych to dokázala odpustit...

Já si dovolím přidat něco ze svého věrtochu. Když jsem byl maličký, měl jsem maličkou kamarádku, kterou otec, považte vlastní, týral. Hlavně ji bil ve vaně, když se koupala, jak už to ve vanách bývá.

Moc a moc plakala, a zůstalo jí to až do dospělosti. Pořád pláče, ale stala se učitelkou, považte. Aby na jiné děti mohla být hodná a ukázat tak celému světu, že láska je nade vše. Moc si jí za to vážím, že je tak silná. Sice má občas v oku tik, ale kdo by neměl, že.

Dojemný příběh, naštěstí s dobrým koncem a tak to má být. Kéž by všechny tyto příběhy končily stejně. 

A život může - a měl by - být tak hezký. Děvče, 

To máš pravdu, Horste

Tady je sněm těch...?

Já tenhle příběh taky trochu znám. Ale otčíma jsem neměla. Pozdravuj Terezu, Ivano.

Paní Veroniko, vám se ten článek nelíbil? To je mi líto, mně tedy dojal.

Právě probíhá na této diskusi sčítání trollího lidu, díky za luxusní spolupráci!Tužte se-  dobrou noc!

Zatroleně! Tak to já raději běžím. Mám ještě nějaká jednání na ministerstvu.

Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal?

Nebojím se nepsat, že váš příběh mi doslova vehnal slzičky do očí. Máte srdíčko na pravém místečku. Moc děkuju.

Díky, pane Petrove, za vaše slova. Také jsem se dojal, ale trochu se za své zvlhlé oči stydím. Ale když vidím, že i vy... už se tak nestydím.

"Vtom zazvonil mobil. Její mobil. Mobil, který měla v klokaní kapse své mikiny. Mikiny, kterou měla na sobě…"

 Koho mi to připomíná? Muži přistoupili ke dveřím jeho bytu. Zazvonili (ti muži) na zvonek, který byl u těch dvěří, a čekali, až otevře dveře, u nichž byl zvonek, na který právě zazvonili.

Ale zase zlatej Kroupa proti tomuhle, u něj se aspoň střílelo, souložilo, prchalo po střechách a jedl se pekelně ostrý kebab.

Já mám náhodou knihu pana Kroupy. Píše opravdu moc napínavě.