Vražedná ochota

Někteří lidé to s vámi údajně myslí tak dobře, že to je až k nesnesení. Samozřejmě, dalo by se dlouze diskutovat, s kým že to dobře vlastně ve skutečnosti myslí, dal by se vymyslet i docela jiný název pro tento jev, to bezpochyby, ale...nezmizí to.

S nástupem jara, a hlavně díky jistým změnám v mém životě, na mě dolehla celkem příjemná potřeba doplnit svou garderobu o nové kousky. Dá se říct, že náhle potřebuju všechno. Docela se s tím vyblbnu, protože postupuju zásadně způsobem, že si koupím pár výrazných věcí, které mě uchvátí, a pak zdlouhavě sháním další, které by se mi hodily k již zakoupenému.

Moje představa je asi taková: vstoupit, pozdravit, zeptat se, zda se mohu porozhlédnout, a následně tak učinit. Za takových podmínek jsem schopna si něco koupit. Přijde mi to jako normální postup. Málokdy to ovšem vyjde.

"Dobrý den," vcházím do butiku,  "můžu se podívat, co tu máte hezkého?" pronesu zdvořile. "Mohu nějak poradit?" nabízí se paní prodavačka. "Ne, děkuju, já se nejdřív podívám sama," odvětím. "Prosím," usměje se paní.

Když mě teď nechá v klidu, prolezu si krám. Budu se opatrně dotýkat ramínek, v duchu přirovnávat jednotlivé kousky k tomu, co již mám doma, a pokud se rozhodnu, poprosím o svou velikost a zalezu do kabinky. Celý proces prožiju v jistém vytržení, přinejmenším soustředění, kteréžto se mi bude zračit nejen v obličeji, ale i v pohybech celého těla, jako bych byla v transu. Možná budu vypadat zvláštně. Jistě si ale dobře vyberu.

Často ale zažívám rozčarování. To když prodavačka sice řekne "prosím", ale nalepí se na mě. Chce pro mě to nejlepší a nic ji neodradí! Má pro mě spoustu nabídek: "Ještě tohle by Vám slušelo, a tohle taky musíte vyzkoušet! Že nechcete nic černého? Ale to je nesmysl, vždyť je to moderní! A bude vám to slušet!" Přehodnocuje mou velikost, to mi přece musí být, ne že ne! Nahání mě po celém krámě s náručí hadrů, které jsou možná zajímavé, ale tak mi je znechutí, že na ně ani nekouknu. Moje " já se podívám sama a pak Vám když tak řeknu"  je pro ni nesrozumitelné. Nenechá mě ponořit se do svého světa, kde duševním zrakem oblékám všechno možné, tahá mě z něj ven, nakonec mě tak otráví, že odejdu.

Včera mi volali z firmy, která nám dodává elektřinu do chaty. Nejdřív jsem byla zvědavá, možná i znepokojená, co se děje? Budeme zase svítit svíčkami nebo co? Třít liščí ohony ebonitovou tyčí? Omyl. Z nějakého důvodu mi paní XY nabízela pojištění. Dost jsem se podivila, neb s elektřinou to nemělo nic společného. Každopádně jsem zdvořile odmítla. Hned ze začátku, zcela jasně. "A to vám nevadí, že přijdete o takové peníze"" podivovala se okázale.  Ujistila jsem ji, že nee. Přiznám se, že jsem rozhovor ukončila, zatímco mi líčila, jak je to pro moje dobro. Znechucená na nejvyšší míru.

Takhle znechucená jsem například také, když mi pokaždé na poště nutí všechno možné, včetně vonných  stromečků do auta, kondomů a já nevím, čeho ještě. Přestože hned po první nabídce rozhodně oznámím, že zaplatím činži a upaluju domů, znovu a znovu mě atakují, ústřižek složenky, eventuálně i peníze nazpět  fikaně v ruce, abych nemohla odejít.

Tito všichni lidé se shodují ve svých verbálních i neverbálních projevech, že jednají pro moje dobro.

Já pravím, že je to všechno dotěrnost, vlezlost a neomalenost, a že mě tím neskonale otravují život, .

Kdo z nás má pravdu?