Uff !

To mě tak otrávilo, že se to nedá ani vypsat. Co to je za lidi? To by mě teda fakt zajímalo! Nebo radši ne, nechci se s takovým člověkem setkat. Ať se zadáví!

Koupila jsem na hrob nádherný cyklámen. Sytě růžový, sametový křehký brambořík, česky řečeno. Máma je měla ráda, takže jsem jí je často nosila. Vydržely jí vždy za oknem nekonečně dlouho. Donesla jsem ho na hřbitov, vydloubala díru v zemi, ohraničené bílou žulou, a vsadila tam květináč s růžovou nádherou. Vypadalo to moc pěkně. Celých pět dní! Dnes jsem byla na hřbitově. Už z dálky jsem květinu vyhlížela, ale nic jsem nezahlédla. Nezahlédla jsem nic ani zblízka. Vlastně... něco jo: díru po květináči. Kytka nikde!

Zrovna jsme se tam setkaly s tetou. Vychrlila jsem na ni tu neuvěřitelnou událost a použila jsem téměř výhradně neslušné výrazy. Teta s pochopením přitakávala. „No chápeš to?“ vznesla jsem znechucenou otázku na závěr. „Chápu,“ odvětila teta živě a taky přidala jeden jadrný výraz. „Mně takhle vydloubali čerstvě zasazené voskovky přímo z hlíny! Urazila bych té osobě pazoury, kdyby jí bylo sto let! Tahala jsem je tam v tašce na třikrát!“ Pán, který šel okolo, přispěl nedávnou vzpomínkou. Přivezl svou starou maminku na hřbitov, aby společně rozjímali nad rodinnou hrobkou, respektive před ní. Položili věnec a chystali se k odchodu. „Oni vám ten věnec ukradli pod rukama,“ hádala jsem z jeho výrazu obličeje. „Ne. Věnec nikoli, zato ukradli mé matce kabelku!“ vykřikl zuřivě a připojil nadávku, která znamenala něco jako prostitutky nízké kvality.

Společně jsme došly k bráně. Nahlásila jsem krádež správci. Ani se nepodivil. Prý se to tam děje poměrně často. Ohlídat se to nedá. „Zítra přijdu dřív a prolezu zevrubně celý hřbitov!“ kasala jsem se. „Já si tu kytku poznám!“ „Nechci vám brát vaše odhodlání, ale ta kytka už může být úplně někde jinde. Hodili ji do tašky a odvezli domů nebo na jiný hřbitov,“ zchladil mě správce celkem logicky. Nechápu to. To si někdo vezme kytku z hrobu, notabene cizího, domů? Nebo dá ukradenou pozornost klidně někomu jinému? „Táák, babi, tady jsme ti ukradli pěkný brambořík!“

Je to nechutné: jako by nestačilo, že ti lidé zemřeli. Ještě musí být okradeni! A lidé, kteří si aspoň trochu uleví tím, že svému milovanému zemřelému donesou květinu...

Ále...Škoda mluvit!