To za vás gynekolog ani nikdo jiný nerozhodne

Seděly spolu před dveřmi gynekologické ordinace. Byla středa, takže za dveřmi probíhala těhotenská poradna doktora Gála.

V čekárně výjimečně nebylo nabito, kromě těch tří žen tu už nebyl nikdo. Všechny to s veselým povděkem nahlas kvitovaly. Nejmladší z žen měla největší bříško. „Mám to za pár,“ komentovala s úsměvem pohledy svých sousedek. Cvakala něco na mobilu a vypadala velmi spokojeně. „To vám závidím,“ opáčila druhá, o dost starší žena v černé šatovce, „taky už bych chtěla být, kde jste vy...“ „Taky se dočkáte,“ ujistila ji první, zase máte tu výhodu, že nebudete valit břicho v takovým vedru, jako jsem musela já...To byl děs!“ Poplácala si na těhotenské kalhoty. „ Teď už je to příjemnější...“ Za chvíli si potykaly a povídaly si, jako by se znaly odjakživa.

„Snad jo,“ snad se taky dočkám, opakovala žena zamyšleně. První zbystřila. „A proč byste neměla?“ optala se opatrně, „nějaké problémy?“ Problémy? To nemám, tedy snad,“ dodala tiše. „Ale je mi osmatřicet a doktor mě poslal na odběr plodové vody.“ „Aha,“ podotkla budoucí maminka v kalhotách,“ něco nasvědčuje, že by miminko nemuselo být zdravé?“ snažila se to pochopit. Žena v šatovce si jen povzdechla. „Nic. Nic kromě mého věku. To stačí. Vysoká pravděpodobnost Downova syndromu. Například.“ Zase si povzdechla. „A kdy máte jít?“ Mladá maminka si instinktivně trochu poodsedla, jako by se mohla nakazit nejistotou, možná i strachem své sousedky. Ta si toho ale nevšimla, jak byla zahloubaná do svého trápení. „Nevím, jestli tam půjdu,“ vyslovila tiše nakonec. Možná tam nepůjdu. Vůbec!“ dokončila rozhodněji.

„Já jsem taky měla jít na amniocentézu,“ vmísila se do hovoru třetí žena v rozevláté batikované haleně a bílých těhotenských džínách. „Ale nešla jsem. Doktor na to reagoval dost nevrle, ale nechal mě, co taky mohl dělat. Stejně bych nešla na potrat, tak co to dráždit,“ doplnila prostě. „ To jsem mu řekla. Následky si ponesu stejně sama. Tak si to taky sama rozhodnu. Když to bude downík, budu mít downíka. Určitě se ho nevzdám, stejně jako bych ho nedala pryč po špatných výsledcích testu. O první dítě jsem přišla, druhé nedonosila, porodila jsem v šestém měsíci. Kluk je už v pohodě, ale nebylo to nic, co bych si chtěla zopakovat,“ zdůraznila. „Tohle je moje třetí těhotenství, a první, které jsem dotáhla takhle daleko; však jsem tu taky pár týdnů ležela!“ upřesnila. „Nic moc, ale stálo to za to, “ už se zase usmívala. „Mně je pětačtyřicet, kdybyste si připadala stará, „obrátila se ironicky na svou sousedku v šatovce. S úsměvem zaznamenala vykulené pohledy obou žen. „Je to moje dítě, ať zdravé nebo ne, a já nebudu riskovat, že o něj přijdu díky odběru. Riziko je sice údajně minimální, ale já jsem přes ta malá procenta, já se znám...“ zasmála se.

Mezitím se otevřely dveře a sestra zavolala nějaké jméno. „To jsme my,“ oznámila žena a pomalu se zvedla z lavice. Teď bylo její bříško lépe vidět: tak osmý měsíc, odhadly její kolegyně svorně v duchu, a nemýlily se. „Jsem v osmém,“ pokývala žena v haleně, jako by jim viděla do hlavy, a pozdravem vplula do ordinace. Obě zbylé ženy se na sebe podívaly a obě najednou zavrtěly hlavou. „ To je blázen, vydechla mladší, „takhle riskovat! Downa! Bych se zbláznila! Celý život v háji! Nikdy! To se divím, že ji GáI jen tak nechal, ani kdyby mi ten odběr měl vyprovokovat potrat nebo předčasný porod! Nikdy!“ dokončila rezolutně. „Že ne!“ naléhala na ženu v šatovce. Ta k jejímu úžasu jenom pokrčila rameny a pak zavrtěla hlavou.

 „Já nevím, zašeptala, já fakt nevím...“