Smysl života

Unaveně dosedla na židli a otevřela počítač. Než se rozzářil monitor, musela si chvíli počkat. „Kráme jeden starej!“ zanadávala. Zrcadlo na protější stěně odráželo rozcuchané, henou do ruda nedbale  nabarvené vlasy a unavenou tvář. To byl zase den! Víc takovejch!

Nejdřív zase ten pracák. Nechápe, proč ji otravujou. Stejně jí žádnou práci neseženou, tak co vopruzujou, mumlala si pro sebe mrzutě. Prostě je stará, no. V padesáti už ji holt žádná kariéra nečeká. Taky by nebrala jen tak něco, to je jasný! Celý život byla v kanceláři a jinam nepůjde! Má ekonomku, sice jenom dvouletou, bez maturity, ale jestli si ta káča na pracáku myslí, že půjde za pult nebo uklízet, na to teda ať hodně rychle zapomene. Trčela tam přes hodinu, a zbytečně, jak jinak. Ušklíbla se.

Konečně naskočil obraz. Pár pohybů prsty a byla na blogu. To je něco, co ji ještě tak baví. Taky se od počítače skoro nehne. Dřepí u něj celé dny, vlastně i noci. Otevřela si článek nové blogerky a nenávistně si prohlédla její fotku: mladá žena s dlouhými blond vlasy ji znechutila. Jó, ta to má v životě snadný, koza jedna. Pohodí chlupama, zatřese kozama, zamrká, a všichni jí padnou k nohám. Známe takový coury! Naklonila se nad klávesnici a prsty se jen jen míhaly, jak horlivě psala. „Jojo, tebe znám dobře, děláš se tu zajímavou, ale to už nenapíšeš, jak jsi okradla vlastní babičku a šoupla ji do starobince, aby ses mohla v jejím bytě s kdekým válet za prachy, co!“ Doplnila několik znechucených smajlíků, a spokojeně svůj příspěvek odklikla.

Zapálila si cigaretu a spokojeně vyfoukla kouř. Teď si vybrala již dlouho píšícího úspěšného blogera. Ten ji už dlouho lezl krkem. Kdysi se mu, to bylo ještě pod minulým, nebo dokonce předminulým (?) nickem, vnucovala, ale poměrně rázně ji odbyl. Od té doby ho pronásledovala všemi svými přezdívkami. Tak se on i všichni ostatní dozvídali, tu že je gay, tu že je závislý, tu zase, že je dokonce vyhozený z práce kvůli chlastu...Vzhledem k tomu, že si její nicky důvěrně „povídaly“ mezi sebou, tu se podivily, tu potvrdily novou pomluvu, čas od času se připojili další lidé, kteří se tímto pochybným způsobem podobně jako ona uvolňovali ze svých komplexů a životních nezdarů, byla její vyhlédnutá oběť v jednom ohni, zvláště když byla nová a nezkušená. A samozřejmě se připojovali „profesionální“ trollové, kteří si tuto spolupráci nemohli vynachválit.

Teď se bude věnovat té náně, co píše o tom, jak ji baví práce, mají krásný vztah s manželem i rodiči, jak má nádhernou dceru. Odfrkla si. Nálada se jí zase zhoršila. „Ten tvůj ksicht mi způsobuje žaludeční nevolnost,“ napsala pod článek o rodinné dovolené. Podle fotky ho napsala pohledná, nakrátko ostříhaná žena kolem čtyřicítky. „Ale neboj se, na každý čuně se už vaří voda, a to, co skrýváš za těmi tvými pohádkami pro blbý, dobře vím. A mlčet nebudu!“ Přepojila se na jiný nick a připsala: „Já to vím taky, a nejsem sám!“ Přidala několik desítek mínusů pod vyšokované a znechucené odpovědi a hned se jí udělalo dobře.

Zatímco se vařila voda na kávu ve staré oprýskané konvici, kterou měla ještě po mamince, nahlásila několik příspěvků adminům; teď už byla úplně v rauši. „Hajzlové mizerný!“ vyštěkla nahlas. „Se s váma nebudu mazlit!“ S kouřícím turkem znovu usedla za stůl k počítači. Trochu ucintla a opařila si ruku. Zařvala vzteky. S nepříčetným výrazem prohledávala diskuse. Ty, do kterých přispěla, i jiné. Všude zanechala nějakou tu perlu a otrávené čtenáře. S uspokojením shledala, že příspěvky, kterými někteří čtenáři reagovali na její sprosťárny, zmizely.  „No jo, Helga, ta nezklame,“ zabroukala si usmířeně.

Vrátila se opět na šťastně - rodinný blog krátkovlasé autorky. Tak na chaloupce jste byli, no to je rozkošné, a ta dceruška je taky sladká, ale co ten předkus? A co ty křivý hnáty, a ... Najednou si představila, jaké by to bylo – mít dítě. Zaskočilo ji to. Už dávno tenhle svůj sen pohřbila hluboko pod zamračené čelo. Byly doby, kdy po tom nesmírně toužila. Mít dítě! Nebylo ale s kým. V určitém věku byla rozhodnutá, že si je pořídí za svobodna, vyhledávala alespoň náhodné známosti, ale dítěte se nedočkala. Byla by určitě skvělá máma! A ne jako tahle ---!!!

Sklonila se, aby to té slepici pořádně vytmavila, když ji zaujal nový příspěvek v diskusi. Psal ho nějaký muž, pokud tedy tomu mohla věřit. Petr Máleček. „Vážená paní Karolínko,“ začínal odstaveček. Nevím, co se Vám stalo, ale muselo Vás to hodně bolet. Je mi Vás moc líto. Chtěl bych Vám říct, že tím, že budete ubližovat, se toho smutku a trápení nezbavíte. Sleduju Vás už dlouho. Nejdřív jsem se na Vás zlobil, ale pak jsem to pochopil. Život je někdy krutý. Vzpomínky bolí a před sebou náhle nic nevidíte. Smutné. Jeden by myslil, že už ho nic pěkného nepotká, ale, věřte mi, tak to není! Musíte věřit! Najít svou cestu, která Vás bude těšit, a která Vás povede úspěšně a spokojeně vpřed!

Modlím se za Vás a přeji Vám, abyste brzy našla opravdový smysl života.