Second hand - sekáč čili hrabárna

Do sekáče jsem poprvé vstoupila asi před dvaceti lety. Potřebovala jsem z gruntu oháknout jednu ježibabu, konkrétně tu, co jsem měla hrát v jednom amatérském divadle. Sekáč tehdy dokonale splnil moje očekávání, ba dokonce je v lecčems předčil: nejenom ježibaba, ale i já sama jsem získala hned několik zajímavých kousků do své garderoby!

Nákup jsem si vyloženě užila. Obrovská hala, poloprázdná, protože v té době sekáče u nás začínaly, a lidé se sem právě nehrnuli. Někteří se okázale štítili – přece nebudou nosit po někom hadry, někteří by se styděli, kdyby je někdo viděl – že nemají na nové oblečení, jiní prostě neměli tu potřebu. Příjemná tichá hudba, klid, a spousty zajímavých modelů, které by se v běžném obchodě neviděly; možná v nějakém butiku, které se také někdy v té době začínaly rozmáhat, tam ovšem za dvacetinásobnou cenu. Ale peníze nebyly úplně to nejdůležitější.

Zjistila jsem, že se v hrabárně báječně relaxuje. Nádherně sní! A člověk se dokáže nečekaně odvázat! Dlouhé triko s psí hlavou a plandajícíma ušima na hrudi, a s dlouhým ocasem na zádech mám dodnes, stejně tak tílko s našitými červy a pavouky jsem ježibabě odebrala ihned po vystoupení a nosím ho ještě teď – zejména do tlačenic v MHD ; to vám mám najednou pro sebe místa...

Když jsem měla syna v batolecím věku, ještě pořád nebyly sekáče tak rozšířené a především tak v oblibě. Pokud jsem si měla vybrat mezi hezkou zimní měkkou kombinézou v dokonalém stavu za čtyřicet korun a prkenně tuhou z obchodu za dvanáct stovek, která stála sama, přičemž z obou by syn během několika měsíců vyrostl, byla moje volba jasná. To samé bundy, oteplovačky, mikiny. Doma se nad mými úlovky pokaždé všichni rozplývali, avšak zdroj jsem musela zapřít. Sice se divili, proč nové oblečení hned peru a žehlím po rubu, ale nijak víc nikdo nepátral. Syn byl ve školce i škole za hvězdu.

Za mých mladých let byly ve škole bazary, kde se běžně pořizovalo především sportovní vybavení, včetně třeba toho již zmíněného zimního ošacení. Stejně tak se běžně dědilo v příbuzenstvu, aniž by z toho kdokoli měl nějaké tlaky, takže jsem byla naprosto v klidu. Hygieně jsem učinila více než zadost, a ostatním po tom bylo houby...

Dnes už sekáče nejsou, co bývaly tehdy... Kdepak! Lidí jako na Václaváku, ceny nepůvabné, a už jenom občas se jimi mihne nějaký skutečně zajímavý kousek, po kterém člověk zatouží. Přesto však když se potřebuju uklidnit, odpočinout si, mám chvilku čas,a zrovna je nějaký ten zdruhoruký krám na dohled, neodolám, vniknu, a hrabu a hrabu...