Proč se přežírat aneb Kam jdou ty zbytky?

Byla to docela obyčejná, ale útulná hospůdka. Objednala jsem si grilované kousky různých mas se zeleninou a hranolky s tatarkou, a téměř obratem obdržela menší, z talíře výhrůžně trčící horu Říp v pestrobarevném provedení. Pokradmu jsem pohlédla vedle sebe. Otec strnule zíral na Ťan- Šan na vlastním talíři. Zatoužil po svíčkové s oblíbeným houskovým knedlíkem, ale osm poctivých kol knedlíků jej doslova zdrtilo.

Jídlo bylo skvělé, ale bylo ho zkrátka moc! Zhruba v polovině procesu jsem pocítila, že dál ni krok. Sice mi to srdce trhalo, ale rozhodla jsem se opustit bojiště, dokud mám ještě žlučník i dávicí reflex v klidu. Maně jsem si vzpomněla na moje fenečky; pár osvědčených pohybů na trase talíř- podstolí, a bylo by. Leč nebyly tu a hrdost mi nedovolila shrábnout masíčko do pytlíku a strávit pak s ním v kabelce zbytek dne.

Otec to má jinak. Dětství prožil za války, a vyhodit tak obrovský zbytek tak dobrého jídla by bylo rouhání! Pečlivě vyjedl omáčku, zvládl i maso, ale ještě stále nespouštěl zrak ze zbývajících pěti knedlíků. Když se přiblížil číšník, zarputile si přidržel talíř: „Já si to dojím doma!“ pravil přísně. Strašně jsem se lekla při pomyšlení, že by si mohl začít cpát knedle do kapes, takže jsem se připojila: „Můžete nám to zabalit s sebou?“ otázala jsem se důstojně. „Ty knedlíky?“ ujistil se zdvořile číšník. „Ano,“ přitakala jsem, a otec zahučel: „Klepnu si na ně dvě vejce, a budu mít večeři!“

Převzal si pečlivě zabalený box od soucitně se tvářícího číšníka, a konečně jsme se octli na vzduchu. Bylo mi toho dost třeba... Večer mi táta volal, úplně vyřízený. „Tomu neuvěříš, tomu neuvěříš,“ opakoval zoufale. „Ten vrah mi k těm mým knedlíkům přidal další, takže jich teď mám deset, a k nim navíc maso s omáčkou! Já už budu do smrti jíst jenom knedlíky!“

Tak jsme byli za socky, a já se rozhodla, že tam nějaký čas nepůjdu, a pokud tam někdy ještě půjdu, tak rozhodně bez otce. To ale není jediná restaurace, kam hned tak nezavítám...

Na autobusovém nádraží v Českých Budějovicích je něco jako čínská restaurace, kde dělají neodolatelné sladkokyselé kuřecí maso s ananasem a rýží. Kdykoli se z naší chaty na samotě vypravíme na velký nákup, což bývá tak třikrát za léto, zajdeme si sem se synem na oběd. Když jsme tu byli poprvé, dali jsme si standardně každý svou porci, načež jsme zjistili, že není v lidských silách ji pozřít a neprasknout. I vymysleli jsme řešení: porci jsme příště zakoupili pouze jednu, zato si vzali dva příbory. Usadili jsme se tak, aby na nás nebylo od pultu vidět, a spokojeně jsme jedli z jednoho talíře. I tak jsme byli nadoraz.

Tak sem už taky nemůžeme. Obsluhující pán nás zpozoroval, a zřejmě usoudil, že jsme tak chudí, že se musíme dělit o oběd, vyvodil z toho následky, které nás sice dojaly, ale hanba mě současně zfackovala tak, že mi masové kuličky rázem zhořkly. Nandal nám tak šílené množství jídla, že nám lezlo i teklo z talíře; měla jsem co dělat, abych to nadělení bez nehody donesla ke stolku. Tím to ale nekončilo. Obsluha, kuchaři i pomocnice se postavili tak, aby nás mohli během jídla se šťastným úsměvem pozorovat a přejícně pokyvovat! A tak to bylo i po roce, po dvou, prostě si nás uložili do paměti jako objekty charity a pokaždé nám dopřáli!

Obrovské porce, neslučitelné s možnostmi běžného trávicího ústrojí, jsem ale zažila i jinde. A poměrně často. Nabízí se otázka: proč tomu tak je? Třeba mají restaurace patronát nad nějakým útulkem pro opuštěná zvířata, kam dodávají nedojedky? Nebo v kuchyni chtějí jídlo pokaždé co nejrychleji vyfrcat a jít brzy domů?  Nebo vás napadá ještě jiný důvod?