Nesahat, nelíbat, neobjímat!

Můžou se ke mně tulit psi a spousta dalších zvířat a zvířátek včetně dětí, ale tím to končí!“  Něco v tomto a podobném smyslu jsem křičela na svoje kolegyně, zatímco mě s halasem naháněly po sborovně s úmyslem poblahopřát mi, už nevím, k čemu to bylo tentokrát. V mé nové práci se blahopřeje často a rádo, což je v zásadě milé; ale kdo to má vydržet? Moje kolegyně včetně paní ředitelky jsou totiž objímací se vším, co k tomu patří, zatímco já...netýkavka! Taky se vším, co k tomu patří.

Jsem zkrátka bezdotyková, čímž jsem odmala udivovala, ba přímo nechutila celou rodinu a přilehlé okolí: široko daleko nejmladší děcko, navíc jako stvořené k ňuchňání a ňuňání, a je to studený čumec! Kde se to u nás nabralo?! V Čechách se to docela dalo vysvětlit, popřípadě rozdýchat, když jsme ale přijeli na Slovensko a pokaždé na mě nastoupila celá vřele vášnivá rozvětvená rodina, citově založené příbuzenstvo a srdeční známí (což v zásadě představovalo celou vesnici), pokoušela se o mě pravidelně čistokrevná a nefalšovaná panika. Stejně jako když se octnu v tlačenici třeba v MHD, tak i tady je mi vždy a znovu do pláče.

S těmito nepříjemnými pocity jdou ruku v ruce výčitky svědomí, že se svou, pro mnohé nepochopitelnou, odtažitostí dotýkám lidí, kteří mi takto projevují náklonnost, možná je dokonce nechtěně urážím?! Vždyť já mám ty lidi většinou ráda, ráda je vidím, přeju jim jen to dobré, ale proč bych je měla kvůli tomu oblejzat jak masařka syrovou krkovici? Nebo proč bych měla držet, a to nejlépe bez vrčení nahlas, když to nechci, jenom aby to někomu nebylo líto nebo se snad nenaštval? A pořád dokola to kdekomu vysvětlovat je taky trapné!

U dětí je to samozřejmě jiné, ty mě dokonce vysloveně vyhledávají za účelem mazlení, hlazení a dalších láskyplných projevů, což mi nevadí, u dospělých mě ovšem podobné jednání dokonale vyvádí z míry. Kdybych si myslela, že to pomůže, nosila bych na oblečení cedulku NEDOTÝKAT SE!

Ale je mi jasné, jak by to dopadlo...