Jen tak tak nepřejetá tramvají

Jo tak ty budeš dobíhat tramvaj? Tak na to zapomeň; dám ti takovou lekci, že už to nikdy neuděláš! Něco podobného si onehdá nejspíš říkal mladý řidič tramvaje číslo 11 u Muzea, když mu moje švagrová, dobíhající a funící, ulehla (nerada) před tramvaj.

„Jsem blbá,“ přiznala sebekriticky Jitka. „Normálně zásadně nedobíhám, ale dneska jsem nějak zdivočela. Čekalo mě tolik věcí k zařizování, práce doma, a tak vůbec, že jsem podlehla nízkým pudům, a když jedenáctka vyjela ze zatáčky, vyrazila jsem vpřed. Šance byla slušná, nebýt té pochroumané silnice. Zahákla jsem se špičkou boty za kolejnici, a bylo.“

Vytáhla si obě nohavice a ukázala mi rozmašírovaná kolena. Strupy jak lívance. Takové jsem měla víceméně po celé své dětství, chtěla jsem ji utěšit. A už o to ani nevím. Třeba i ona za třicet let bude mít zase hladká a nebolavá kolena...Vzhledem k tomu, že měla těsně před maturitním plesem svého staršího syna, vidina třiceti let ji neomráčila.

Jitka tedy sebou řízla jak podťatá, a kromě kolen se klepla i do hlavy, takže když se jí podařilo opět ztopořit, zatočila se jí hlava a sekla sebou znovu. „Ještě že tam byla ta holka,“ vzpomínala vděčně na slečnu, která jí pomohla na nohy. „Držela mě, dokud jsem se jakž takž nevzpamatovala; měla sílu, ještě byla schopná i nadávat řidiči, a fest!“

Vyjádřila jsem kritickou myšlenku, že si za pád přece jenom mohla sama, když tedy nepočítám tu obnaženou kolejnici, kterou tam ale snad řidič nenarafičil. „Doufám, že na tebe aspoň počkal,“ dodala jsem vzápětí, když jsem spatřila, jak se zachmuřila. „No, že na mě nepočkal, bych mu eventuelně i odpustila. Ale že na mě ustavičně zvonil jak debil a popojížděl až těsně ke mně, i když viděl, že se očividně nemůžu sebrat a uvolnit mu dráhu, na to hned tak nezapomenu. Víš, že to byl strašnej pocit - ležet bezmocně na zemi a sledovat, jak se k tobě šine tramvaj?“ dořekla s ještě teď vyděšeným výrazem ve tváři, a mě zamrazilo.