Hřbitovy vycházejí z módy...

Jako malá jsem se na hřbitově bála. Chodívala jsem čas od času s mámou na hrob babičce a dědovi, a zatímco máma otírala pomník a rám, upravovala květiny a zapalovala svíčku, potulovala jsem se po okolí a četla si nápisy. Obzvlášť mě děsily dětské hroby, a což teprve když tam byly fotky!

Vadil mi ten zvláštní hřbitovní pach, zřejmě to bylo tlející listí, svíčky, a já nevím, co ještě, ale já tomu říkala pach smrti, a nesnášela jsem ho. A nenáviděla jsem červené ploštičky- růměnice, kterých byl plný hřbitov jako symbol zmaru. Ještě to nebyl strach ze smrti; ta se přece mne ani blízkých netýkala! Byla jsem si jistá, že nikdy nezemřeme. Že stačí pevná vůle a trocha té ostražitosti, aby nás smrt nezaskočila nepřipravené k odboji, a nic se nemůže stát...

V době mého dětství byly každou neděli hřbitovy plné vzpomínajících. Především stařenky s konví a kyticí v novinách, vykukující z tašky, ale i mladší lidé přicházívali navštívit své zesnulé. Znali se navzájem, pokaždé prohodili pár slov a upravili hrob. Byl to zkrátka určitý rituál, který měl svůj význam.

Už nejsem malá. Hřbitovů se nebojím. Chodím tam často. Jednak na Vyšehrad za Barunkou, což je takový náš rituál: zapálíme svíčku, postojíme, a pak pokračujeme v procházce. Můj syn bezpochyby zdobí nejedno album zahraničních turistů. Pokaždé si ho někdo vyfotí se svíčkou; doma pak jistojistě tvrdí, že je to přímý potomek Boženy Němcové.

Už dávno vím, že nesmrtelní nejsme. Nikdo. V poslední době mě to táhne na hřbitov každou chvíli. Chvíli tam posedím, zavzpomínám,  popřemítám, vnímám už jenom ten klid, nic jiného. Nebo ještě určitou sounáležitost, možná smíření? Většinou bývám na celém hřbitově sama. Někdy se procházím mezi hroby, jako jsem to dělávala kdysi, a čtu si. Představuju si, kolik životů, osudů, lidí tady skončilo, a i teď mě nejvíc dojímají poslední příbytky dětí.

Některé hroby jsou vkusně a přitom jednoduše udržované.  Některé evidentně nahrazují pozůstalým zahrádku- chybí už jen rajčata a trpaslík. Nejpečlivěji a nejnápadněji mají upravené hroby Rómové, které tam také nejčastěji potkávám. Jsou patrné už na dálku: pomníky s fotografiemi, spousty svíček, barevné květiny, často i umělé. Pak jsou tam naprosto zanedbané, opuštěné hroby. Povalené náhrobní kameny s nečitelnými jmény, mohutné kořeny stromů, nadzvedávající rám, až je vidět dovnitř, rovy zarostlé břečťanem nebo splývající s okolním trávníkem.

U některých hrobů je jasné, že už se zřejmě nemá kdo starat, ale u jiných, a je jich hodně, je naopak zřejmé, že jsou zanedbané, ač by nemusely. Opuštění mrtví mi připadají tak nějak dvakrát mrtví. Jejich lidé nemají čas, potřebu za nimi jednou za čas přijít. Nemají k tomu žádný vztah.

Nevěřím, že by zesnulí věděli, zda mají hroby vyhleděné nebo zpustlé, ani že by vděčně přijímali návštěvy, popřípadě byli smutní z nezájmu příbuzných, třeba jako staroušci v domovech důchodců nebo děti v ústavech. A taky vím, že vzpomínat se dá i doma.

Stejně mi to ale přijde divné...