To je zvlastni, nikdy driv jsem si to neuvedomila... miluji hrbitovy, uz odmalicka a pritom se strasne bojim smrti

Napsala jsi to moc krasne, diky  

Co pěkného se položí u nás na hřbitově, to je ukradeno. Včetně metrové sochy Krista. Tak tam nemáme nic a meditujeme a vzpomínáme doma.

Olšany?

*Opuštění mrtví mi připadají tak nějak dvakrát mrtví.*

...a ja bych za sebe dodal, ze ti zivi, co je "opustili" nejsou naplno zivi, neco duleziteho jim v jejich zivotech schazi, i kdyz to asi nevedi...

Máš pravdu

Rodiče bydlí u hřbitova. Takže občas u nás probíhá černý humor typu:" Stačí nás pak přehodit přes zeď a máte po starostech":-)

  Já na hřbitov chodím ráda, je tam ticho (pokud zrovna nejsou Dušičky),a ráda dýchám ten vzduch tam. A stejně jako Tobě, mi vždycky zatrnulo u dětských hrobečků.

Dobrý je to třeba v Jablonci, tam je hřbitov hned pod nemocnicí :-)))

Už mě ani nepřekvapuješ.-) Hřitovy mám ráda, mají svou atmosféru...a navíc, hodně slov mě napadá práve na cintorínoch.

hřbitovy!!!

Vzpomínání na hřbitově má mnoho tváří. Jednu ze zajímavých a netradičních bylo lze vidět na Pere-Lachaise u hrobu Jima Mirrisona. Tam se hrávalo, pilo, hulilo, ... Tak si to alespoň pamatuju z 90. let. Nepřekvapilo by mě, kdyby to trvalo dosud.

Minulý týden jsem si koupil Týden (hle, absolutní rým) a tam bylo o hřbitovech slavných a mimo jiné o hrobě Haška v Lipnici a rozhovor s jeho pravnukem, že na výročí smrti nosí na hrob svého praděda půlitr piva

Jo hřbitovy. Víte, že až křesťanství přineslo mrtvé mezi živé? V Antice se mrtví pohřbívali kolem silnic za hradbami města. Křesťanství však hranici mezi životem a smrtí smazalo.

Vím

Šéfová, vy mi nějak podstrojujete.

Ale...

hřbitov,na to ,že je kousek od obce,je docela frekventované místo.tam bychom si rande ,jako mladej kroupa, dát nemohli.vdovy by nás roznesly -po vesnici.

občas tam zajdu ,tátovi poreferovat jak to tady ti mocní vedou,myslím ,že moc veselej s toho není..

jinak ,hřbitov máme moc pěknej ,dobře to vede ten správce,ten jo. v chlumci...

Pěkné zamyšlení. Lidi však nemají čas ani na živé, natož na mrtvé. Ale není to tak zlé - chodím kolem hřbitova denně a vidím, že je tam "živo". Jako dítě jsem byla ve výzkumech ještě dále než Vy - lezla jsem s kamarádkou do hrobek a zkoumala obsah rakví. Nebála jsem se, protože otec mě učil, že mrtvých lidí netřeba se bát, jen živých.

Jarmila Černá, za svobodna Drákulová