Hlas v telefonu

Mobil jí bzučel už v tramvaji, ale nevzala to. Jednak byla ráda, že stojí víceméně na obou nohou a drží se, ale hlavně nerada vyřizovala soukromé telefonáty před lidmi. Konečně vystoupila. Znovu zabzučení, pohlédla na displej: Pavel! Tušila to, už dopředu se usmívala. „Miluju tě,“ ohlásila se obligátním oznámením, a čekala na totéž. Místo toho se ale ozvalo nepopsatelné zachrčení a zasípění. Strašlivě se lekla.

„Pavle?“ přeptala se nevěřícně? Nic. Ticho. Za chvíli další bzučení. Dychtivě přijala hovor. Tentokrát se ozvalo úpění a jakési blábolení. Odhodlaně vytočila Pavlovo číslo. Odpovědí jí bylo chrčivé dýchání. Rozklepaly se jí nohy. Než došla ze zastávky domů, mobil se ozval asi desetkrát.

Už za dveřmi slyšela, jak vyzvání telefon. Pěkně na plné pecky, jak bylo jeho dobrým zvykem, tenhle aparát nešel ztišit. Otevřel jí syn. „Takhle to tu vyzvání každou minutu. A když to vezmu, někdo tam jenom blábolí a neartikulovaně řve!“ nahlásil matce podrážděně. Už jsem to chtěl vyrvat ze zdi, ale má volat děda. Snad se mu nic nestalo?“ vzhlédl k ní Tom s náhlou obavou. „Tak mu zavolej, ne,“opáčila, ale to už sama vytáčela otcovo telefonní číslo. Děda byl v pořádku, ulevilo se jí, ne, dnes ještě nevolal. Bylo to jasné. Všechny ty děsivé telefonáty pocházely z Pavlova mobilu!

Příští hodinu strávila tím, že buď na střídačku zvedala aparáty, nebo se sama pokoušela dovolat příteli. Zoufalství, které přitom prožívala, bylo nepopsatelné. Pavel před poměrně krátkou dobou prodělal mozkovou příhodu. Nikdy nezapomene tu hrůzu, kdy viděla to dvoumetrové, ještě před chvílí tak silné a pružné tělo samý sval, bezvládně ležet na posteli, v šedozeleném, náhle cizím obličeji strach a bezmoc, když namáhavě šeptal, že nevládne levou rukou. Nekonečné čtyři minuty, než přijela záchranka a ledová hrůza v celém těle. Teď si to všechno připomněla.

Chtěl jet za svými dětmi. I přes doporučení doktorů, aby se ještě šetřil. Jana to na jednu stranu chápala, ale současně o něj měla šílený strach. Čekala ho více než tříhodinová cesta autobusem, ale to nebylo to nejhorší. Pavel se rozváděl, a jeho žena reagovala hystericky až agresívně, a bylo zřejmé, že klidu si Pavel opravdu moc neužije. Hodlal strávit víkend v domku po svých rodičích, kde teď bydlely žena s dětmi, a Jana pochybovala, že by Renáta brala ohledy na to, že se Pavel nesmí rozčilovat. Vždyť řekla doslova, že půjde přes mrtvoly!  Koneckonců kvůli nepřetržitým hysterickým scénám, které provázely celé jejich manželství, se Pavel rozváděl...

Teď byla Jana přesvědčená, že se Pavlovi udělalo opět zle a snaží se přivolat si pomoc. Napadlo ji zavolat Pavlovu synovi z prvního manželství, jestli něco neví. Ten se po čtvrthodině znepokojeně ozval, že jemu táta telefon nebere vůbec. A jestli se do půlhodiny nic nezmění, vyrazí za ním.

Jana se teď už přímo klepala celá. Do půlhodiny...To už bude pozdě, natož za dalších x hodin, než tam případně Mirek dojede. Odhodlaně zvedla sluchátko a vytočila 158. Dýchala, jako by ji někdo honil, když mladému hlasu v telefonu líčila, čím si Pavel nedávno prošel, ale hlavně svůj strach, že se mu teď děje něco mnohem horšího! „Udělám všechno, abych ti to překazila!“ Slyšela v duchu znovu Renátin ryk, když jí nedávno volala. „Půjdu třeba přes mrtvoly!“ znělo Janě dosud v hlavě. Zavolala by Renáta Pavlovi aspoň sanitu? „Prosím vás, pošlete tam někoho, ať se podívá, co se tam děje, já mám strašný strach,“ opakovala dokola roztřeseně.

Další půlhodina čekání, pak znovu mobil. Znovu hovor z Pavlova čísla! Otupěle zmáčkla tlačítko. „Miluju tě!“ ozvalo se něžně. Jana se vymrštila na nohy. „Ty kreténe!!!“ zařvala jak šílenec. Dusila se úlevou i vzteky. „Proč jsem kretén?“ Pavlův úžas byl nelíčený. Všechno na něj vyřvala během pěti minut. Dozvěděla se, že Pavel byl navštívit strýce ve vedlejší vesnici, mobil nechal doma. „ Teď mi přišla další zpráva!“ přerušila ho Jana nepříčetně. „Jani? Uklidni se, prosím, uklidni se, a pak mi přečti nahlas tu zprávu, jo?“ opakoval rádoby klidně Pavel.

Chvíli trvalo, než si ji otevřela. První zpráva: Jé, hmmmm, ňam, šu... Renátku! Druhá zpráva: Ty p...! Já tě zničím!!!!!! Třetí zpráva: Chcípni ty i tvoji parchanti!!!!! Na druhé straně bylo hrobové ticho. „Já se zblázním,“ zašeptal Pavel po chvíli. A pak nahlas překvapeně dodal: „Hele, k nám jedou policajti!“ „Co chtějí?“ Janou znovu zacloumal vztek. „Jdou se podívat, jestli tě zase neranila mrtvice! Poslala jsem ti je tam, protože jsem měla o tebe strach! Práskla telefonem o stůl a šla se osprchovat. Osvědčený způsob, jak se trochu uklidnit. „Pavel je v pořádku, jeho žena mu vzala mobil a šeredila s ním,“ vysvětlila cestou do koupelny synovi, který tu stál jak opařený a nic nechápal.

Když jí znovu zavolal přítel, byla už klidná. „Prosím tě, já ti dám někoho k telefonu, jo“, požádal ji a odmlčel se. Pak se ozvalo nesrozumitelné blábolení a chrčení. „Co to bylo?“ zeptala se Jana omráčeně. „To byla Renáta,“ vysvětlil lakonicky Pavel. „Prý s tebou nutně musí mluvit!“ Jana začala chápat. „Ale já s ní ne!“ vyštěkla. Ale v telefonu se opět ozvalo blábolení, teď už trochu srozumitelnější. „ Prosím tě, Jani, promiň mi to. Hlavně už na mě neposílej policajty! Já udělám všechno, co budeš chtít, nezlob se na mě!“ „Mně bude stačit, když si teď půjdeš lehnout!“ zaječela do telefonu. Neměla v tu chvíli vztek jenom na Renátu, ale teď už i na Pavla. Snad mu řekla dost jasně, že se s jeho ženou teď bavit nechce! A jindy jakbysmet! „Nechci nic, nech mě bejt!“ Zařvala, ale bylo jí jasné, že to nemá cenu. Cenu by to ostatně nemělo ani tehdy, kdyby Renáta byla střízlivá, natož takhle.

Renáta se škytavě rozplakala. Nechce jít zase do blázince. Proč ji tam chce Jana dostat? Proč jí chce vzít děti? Znovu a znovu opakovala prosbu, aby na ni Jana už nikdy neposílala policii. Janě jí najednou přišlo líto. Začala na ni mluvit jako na malé dítě. „Tak dobře. Teď si ale půjdeš lehnout, jo! A na tenhle úlet zapomeneme, jo? Už se tím netrap, jo?“

„Tak to by stačilo,“ to už byl zase Pavlův hlas. „Policajti už odjeli. „A co říkali, když ji takhle viděli?“ nedalo to Janě, aby se nezeptala. „Řekl jsem, že se o ni postarám. Vzhledem k tomu, jak po nich vyjela, jim bylo všechno jasné. Taky pochopili, že si půjčila můj mobil a já o tom nevěděl. Takže se všechno vysvětlilo.“ Jana zaslechla opět polohlasné mumlání a blábolení opilé Renáty. „Ona furt ještě nespí?“ otázala se popuzeně. „Ne, chce s tebou ještě mluvit!“ „Tak na to zapomeňte! Oba! Vy jste snad oba vadní!“ Zaječela nepříčetně a přidala několik nadávek, aby si ulevila. Vykašle se na ně na oba a půjde si lehnout! Ona sama se se svým alkoholikem rozvedla před patnácti lety, tohle už řešit nebude! Znovu to zařvala do telefonu. Pak ji něco napadlo. „Pavle?“ „No?“ „A kde byli po celou tu dobu kluci?“ V Pavlově hlase zaznělo zoufalství. „Když ti volala, tak u sebe v pokoji, takže o tom nevěděli.. Ale když přijeli policajti, tak u toho byli. Všechno viděli.“

Po víkendu si Jana nechala zabezpečit telefony proti oběma Renátiným číslům. Po jejím třicátém telefonátu a padesáti zprávách, kdy jí Renáta střídavě odprošovala a zase znovu vulgárně napadala, pochopila, že jiné cesty není. Syn, sice už dávno dospělý, rovněž nechtěl každou chvíli zvedat telefon, aby se vzápětí dozvěděl nějakou sprosťárnu.

Jana i on hodlali na tuhle příhodu zapomenout jako na zlý sen.