Dopisy

Miluju dopisy. Mám na mysli OPRAVDICKÉ dopisy, ne sms nebo maily. Také nemám na mysli dopisy úřední. To fakt ne!

Zalézt si někam s tužkou a papírem a od srdce napsat tomu, koho mám ráda. Někdy stačí jedna věta, někdy nestačí ani několik listů. Pořád je to ale dopis. Na někoho myslím, někdo myslí na mě. Nádhera!

Této mojí vášně bohatě využívaly moje ruštinářky na základce. Tehdy frčelo v rámci družby dopisování s dětmi ze Sovětského svazu. Spokojeně jsem si nabrala paklíček adres a doma se na ně vrhla. Zdravstvuj, Irina, Jelena, Aida, Marina, Světa,…To jsem si chrochtala! Posílaly jsme si obtisky a známky a mělo to pro mě obrovský půvab. S  Valjou jsme si psaly docela dlouho; jak se asi má?

Když narukoval můj první kluk na vojnu, to byly žně! Psala jsem mu každý den, někdy i více kusů, aby se mu tolik nestýskalo. On samozřejmě psal mně, každý den jsem si ze schránky vydloubla známou žlutou obálku. Teprve po letech mi řekl, že za každý dopis, který na vojně dostal, musel dělat padesát kliků…

Když jsem vyklízela pozůstalost po mámě, našla jsem kromě fotek a mých žákovských se všemi těmi poznámkami a důtkami také malou obálku. Ručně slepenou a pomalovanou srdíčky a kytičkami. Byl to dopis ode mne- mámě. Psala jsem jí, jak ji mám ráda a jak tomu bude už napořád. Vůbec si na ten dopis nevzpomínám, zřejmě jsem ho psala tak v první, druhé třídě.

A máma si ho pečlivě schovávala skoro čtyřicet let.