Botičky pro batole

V poslední době miluju nákupy oblečení. Ne, nejsem na stará kolena zvrácená, a taky nekupuju oblečení na sebe. Nakupuju mrňavé holčičí věcičky a hrozně si to užívám! Mikinka s kapucí. Džínová šatovčička s beruškou! Manšestrová sukýnka z několika pruhů, aby se pořádně točila! Romantické šatičky na ramínka! Hebounká tričíčka! Nádherné punčocháčky! A...považte, hodně těch oblečků v růžové barvě nebo aspoň v pastelech! Po večerech si to všechno rozkládám na letišti a kochám se. Prostě jedu, no...

Dian

Dneska jsem s malou vyrazila pro boty. Ze zimních už vyrůstá, a stejně- brzy bude teplo, jaro je už přece tady! Měla jsem celkem jasnou představu, jak by měly vypadat: kotníčkové s nahoře vypolstrovaným opatkem, kožené ze všech stran, včetně anatomicky tvarované stélky, na tkaničky, samozřejmě. Barvu jsem celkem neřešila, tak nějak jsem věřila, že budou ladit s těmi růžovými a pastelovými věcmi.

Rozhodla jsem se začít OC nedaleko našeho bydliště. Pod jednou střechou hned několik obchodů s obuví. Tady musí být úspěch zaručen, říkám si optimisticky. Ecco. Kotníčkové boty pro odrostlé mimi tu mají jedny. Sice ve dvou barvách (v růžové ne!), ale navlas stejný typ. V zásadě jsou dobré, rozhodně jsou celokožené a nezávadné, ale že by mi srdce plesalo, o tom nemůže být řeči. Zato se mi mírně zastavilo při pohledu na cenovku, zatím ani nezkoušíme. Dát dva tisíce za botičky, ze kterých dítě za několik málo měsíců vyroste, se mi těžce nechce, nicméně zatím se nezříkám, uvidíme, co uvidíme. Mají tu i překrásné fialové sandálky, přímo vzorová ukázka dokonalé botičky pro batole, bratru za dva dva...

Baťa. Dětské oddělení čítá slovy tři regály. Tady je spousta růžové, to jo. I když taky je tu hojně zastoupena například černá barva, což mě například u botiček číslo dvaadvacet poněkud udivuje. Vytahuju malou z kočáru, ta se radostně řítí ke stojanům. „Chtěla bych celokožené kotníkové botičky na šněrování, měkké, ale pevné, s pružnou podrážkou,“ nadšeně odpovídám prodavačce. „Tady ale nemáme ŽÁDNÉ celokožené boty,“ užasne prodavačka. „Ale jsou všechny s certifikátem, to nejlepší pro dětskou nohu!“ uklidňuje mě poněkud pohoršeně. „Jinak bychom je nesměli přece vůbec prodávat!“ Nízké lakovky. Volné kotníkáče, ve kterých by kvedlala i mnohem silnější noha, než Nanynčina. Placaté kecky...Zkusím fialové kytičkované botky za necelých devět stovek. Nohu sice pevně drží, ale podešev je tak tuhá, až klape. Malá našlapuje zvysoka jak kůň na dlažbě, chodidlo se ani nepohne, natož aby se odvíjelo. K její lítosti boty znechuceně odkládám. „Mami, mami, mňau!“ raduje se, a ukazuje na sytě růžové boty s rudou hlavou kočky, která vypadá jak opařená nebo stažená. Umělohmotná kopýtka za necelou tisícovku; tý brďo! Jsem z této nabídky celá vedle.

Znovu vyrovnám vyhrabané zboží a schlíple se mám k odchodu. Pak mi zcela náhodou padne zrak na starorůžovo- šedé boty až vzadu dole. Sáhnu pro ně a očmuchám je: celokožené! Šťastně zjišťuju, že mají úplně všechno, co jsem si přála! A jak jsou měkoučké a pružné! Jsou to botky mých snů, jen jen promluvit! Jsou to ale dvaadvacítky. O dvě a půl čísla větší! Jsou jediné! „Ty už se nevyrábí,“ říká prodavačka skoro pohrdavě, „proto jsou taky zlevněné, že jsou poslední.“ Znovu mi podává kopýtka s rudou kočičí hlavou. Ani omylem! Beru ty velké, úchvatné skoromluvící boty, zlevněné na sedm set, opět vyrovnávám boty již po třetí vyhrabané čilou dcerkou, a kráčím k pokladně. „Budeš pořádně jíst, a co nevidět do nich dorosteš, říkám malé přísně, a ta přikyvuje, až se jí culíky klepou.

„Nechcete ještě ponožky?“ ptá se prodavačka, i když jsem už jednou odmítla. Ukazuje mi nějaké strakaté, pak maskáčové, a já opět vrtím hlavou. „Nechcete impregnaci?“ nabízí neúnavně dál; nechci, máme ji doma. „A nebo houbičku na krém?“ zkouší to dál, už začínám mít pocit, že si ze mě dělá srandu. „Chci jenom tyhle botky, jinak vůbec nic,“ říkám důrazně, když mi nabídne lžíci na obouvání a krém, bačkorky a nakonec sáček na ně, přestože je strašlivě pohaním- bačkory mají naprosto debilní sponku, se kterou válčí nejenom děti, ale i rodiče, potažmo učitelky ve školce.

„Holky, to si pamatujte, za zubaře a za boty dejte třebas poslední peníze!“ nabádala nás babička odjakživa, a máma to po celý život skutečně věrně dodržovala s poukazováním, že dobré boty jsou to nejdůležitější. Poslední peníze...Měly by ze mě obě radost. Zítra nás čekají ještě nějaké druhé boty a taky ty sandálky...