Můžeme se těšit z nálezu života na jiných planetách nebo jejich měsících? Mohl vzniknout život dokonce i na některém jiném tělese Sluneční soustavy? (délka blogu 3 min.)
Život se umí přizpůsobit nejrůznějším podmínkám. Na naší planetě například vznikl v době, kdy byla její atmosféra velice odlišná od té dnešní - a podobala se spíše atmosféře na jiných objektech ve Sluneční soustavě. Nabízí se tedy otázka: nalezneme jednoho dne život třeba i na nich?
Vědci z univerzit ve Vídni, Linci, Brémách a Hamburku se zaměřili na jeden ze slibných typů mikroorganismů - takový, který má zálibu v extrémních životních podmínkách.
Archea
Jedná se o tzv. archea - organismy, které se liší jak od bakterií tak od dnešních mnohobuněčných organismů.
Na Zemi se objevila archea už před 3,5 miliardami roků. I dnes ale tvoří odhadem pětinu celkové biomasy na naší planetě. Zdaleka totiž nevyhynuly.
Nejspíš je znáte pod názvem extrémofilní organismy. Jsou známé tím, že dovedou žít i v podmínkách, které jsou pro jiné smrtelné. Některé snášejí vysokou teplotu, jiným se líbí teplota velice nízká. Další vyhledávají silně kyselé, jiné naopak silně zásadité prostředí.
Kdo jiný by tedy měl přijít v úvahu, až budeme jednou hledat život i jinde, než na naší vlastní planetě? Jedno se zdá totiž být logické - když mohly takové organismy vzniknout na Zemi - mohl se proces jejich vývoje realizovat i jinde.
Enceladus
Planety v naší vlastní planetární soustavě jsou rozděleny na dva typy. Poměrně malé vnitřní planety se skládají z pevného jádra a pláště - a typicky disponují spíše menším množstvím atmosféry - tedy plynů, které tvoří obal planety. Vnější planety jsou přesným opakem. Jejich atmosféry jsou tak rozsáhlé, že samotná pevná jádra prakticky nevnímáme. To, co identifikujeme například jako Jupiter a Saturn - jsou ve skutečnosti svrchní hranice jejich rozsáhlých atmosfér. Atmosféry přispívají také naprostou většinou k jejich hmotnosti.
Pro život, jaký známe na Zemi, se taková obří planeta moc nehodí. Tlak, teplota a pevný povrch, přijatelný pro živý organismus, se na nich hledají těžko - i když přihlédneme k pestrosti a zálibám extremofilních organismů.
V jejich okolí se ovšem nacházejí daleko slibnější kandidáti na vznik života - měsíce. Nejčastěji bývá zmiňována Europa, která krouží kolem Jupiteru nebo Enceladus, který doprovází planetu Saturn.
Enceladus má v průměru necelých 500 kilometrů a není tedy žádný obr. Atmosféru prakticky nemá. Zato je pokryt mladým a relativně čistým ledem. Způsobuje to silná geologická aktivita, která se dá odvodit od blízkosti obří planety: jeho nitro je zahříváno působením silných slapových sil, které kromě toho také trhají ledovou krustu měsíce a tím umožňují výrony vody na jeho povrch. Pod silnou vrstvou povrchového ledu se totiž nachází tekutý oceán - jak dnes už víme.
Kosmické sondě Cassini, která řadu let zkoumala Saturn i jeho okolí, se podařilo proletět materiálem, který vyvrhly obří gejzíry, nacházející se na jižním pólu Enceladu. Dostali jsme tak vlastně vzorky vody z podpovrchového oceánu Enceladu.
Ukázalo se, že ho tvoří voda, ve které se nachází uhlík, dusík, kyslík, fosfor a síra. Bylo v ní nalezeno také větší množství různých molekul: například CO, CO2, metan, čpavek, molekulární vodík, atd.
To upoutalo výše zmiňované vědce, kteří vědomosti, získané sondou Cassini, zkombinovali s vědomostmi o organismech typu archea. Některé z nich totiž umí využívat vodík jako zdroj energie a CO2 jim může sloužit jako zdroj uhlíku.
Není tedy vyloučeno, že by se jim líbilo i na Enceladu.
Následně pak vědci napodobili v laboratoři podmínky, které panují na Saturnově měsíci. Domněnka se potvrdila. Určitý druh Archea, tedy organismů, které žijí v extrémních podmínkách na Zemi, by v nich mohl žít - a nejen to - mohl by se v nich dokonce i množit.
Důkaz, že na Enceladu existuje život, to samozřejmě ještě není. Pokud by ale byly takové organismy na Enceladus v budoucnosti zaneseny, mohly by ho osídlit. Zbývá je rozhodnout, jestli je to dobrý nápad.
Vědci z NASA se totiž dnes kontaminaci Enceladu vyhýbají. Dokonce samotná sonda Cassini byla navedena do atmosféry Saturnu, když se blížil okamžik, kdy jí dojde palivo a sonda navždy skoná. Byla tu totiž malá ale ne zanedbatelná možnost, že by mohla se Saturnovým měsícem v budoucnosti kolidovat.
Nikdy bychom pak už nemohli zjistit, jestli jsou tamní mikroorganismy místní - nebo pocházejí z dávno ztroskotané pozemské sondy.
Zdroje: Nature Communications, Doi: 10.1038/s41467-018-02876-y
