Bez klížení by se na papír nedalo psát. Co je to klížení, jak se dělá dnes a čím se klížil papír před staletími? (délka blogu 3 min.)
Klížení papíru
Klížení má něco společného s lepením, jak by se mohlo na první pohled zdát. Proces, kterému se říká klížení, má ale s lepením, tak jak si ho dnes představujeme, málo společného.
V němčině se používá název Leimung, který se odvozuje od slova Leim, označujícího původně živočišný produkt - klih. Ten se vyráběl z kůží zvířat, případně zbytků, které nezpracovalo potravinářství (nožky, apod.) Populární byl zaječí klih, ale třeba také klih z rybích kůží.
V anglicky mluvících zemích se používá slovo sizing (místo gluing), což je vlastně příhodnější. Klížení je vlastně impregnace papíru.
Klížení je jedním z nejdůležitějších procesů při výrobě papíru, na který chceme tisknout nebo psát. Co se stane při nedostatečném naklížení listu papíru, se dá lehce vysvětlit praktickou zkouškou: vezměte pár listů toaletního papíru a zkuste na něj něco napsat inkoustovým perem nebo fixou. Inkoust nebo jiná tekutina se do takového papíru vsakuje, vzlíná v něm a rozpíjí se. Papír je navíc málo stabilní a trhá se. Všechny tyto nechtěné vlastnosti se dají odstranit právě... klížením. Zároveň se stabilizuje povrch papírového listu, takže se snižuje jeho prašnost.
Nasákavost (ať už klíženého nebo neklíženého) papíru se dnes vyjadřuje pomocí tzv. Cobbovy hodnoty. Ta udává, kolik gramů vody se vsákne do jednoho čtverečního metru papíru při 23 °C a 50% vlhkosti. Neklížený papír vsákne kolem 100–120 g/m2 vody, zatímco správně naklížený jen asi 20–25 g/m2.
Klížení se dá samozřejmě i přehnat. Do papíru, který byl příliš intenzivně klížen, se pak inkoust nebo tuše nevsáknou a zůstávají na jeho povrchu. To způsobuje rozmazání nebo perlení inkoustu, podobně, jako byste se snažili psát na kus igelitu.
Klížení kdysi a dnes
Moderní klížení je úprava, která se týká jak povrchu papíru, tak i samotné papírové hmoty. V dávnější minulosti se ovšem upravoval pouze povrch papíru.
Při klížení samotné suroviny, ze které se papír vyrábí, dochází k usazení částeček klihu na povrchu jednotlivých vláken papírové hmoty. Díky obalení konců vláken se zamezuje dalšímu plstění materiálu. Volné částečky klihu, které se nikde neusadily, dál snižují pevnost papíru. Na první pohled se to může zdát nevhodné - ve skutečnosti to ale zlepšuje mechanické vlastnosti výsledného papíru - očekává se od něj koneckonců, že bude poddajný a bude se dát trhat.
V minulosti byl pro klížení prvních druhů čínského papíru využíván škrob nebo výtažky z rostlin. Poté, co znalosti o výrobě papíru dorazily do Evropy, se začal používat výše zmíněný živočišný klih. Provádělo se ovšem jen povrchové klížení už hotových listů papíru. Až zhruba do roku 1810 proces probíhal tak, že se jednotlivé už zformované listy papíru vázaly do vějíře a pak se máčely do horkého roztoku klihu.
Od roku 1806 se používaly pryskyřice, které se vařily s louhem za účelem zmýdelnění. Ty se daly přidávat i do samotného materiálu, ze kterého se později lisovaly listy papíru.
Celý proces měl ale jednu chybu. Zmýdelnatělá pryskyřice na vláknech celulózy sama od sebe nedrží. I v tomto případě ale naši předkové našli řešení. Vlákna se před klížením zpracovala pomocí kamence - síranu draselno-hlinitého, AlK(SO4)2.
A jak už to často bývá, řešení problému vyvolalo další problém. Aby celý proces fungoval, muselo se pracovat s určitým nadbytkem kamence, tedy s větším množstvím chemické sloučeniny, než jakého je potřeba k samotné chemické reakci.
Tento přebytek síranu je pak v papíru zodpovědný za pozdější žloutnutí a křehnutí. Když totiž přijde papír do styku s vlhkostí (a stačí i vlhkost, obsažená ve vzduchu), vytváří se v takto zpracovaném papíru kyselina sírová, která napadá vlákna celulózy ale hlavně vlákna dřeviny, ze které se začal papír ve velkém vyrábět v 19. století.
Výsledkem jsou nestabilní, silně zažloutlé knihy a dokumenty, které jsou dnes často v daleko horším stavu, než obdobné a o několik století starší písemnosti.
Dnešní klížení je daleko šetrnější. Dovoluje to vývoj moderních technologií v chemickém průmyslu. Dnes se například ke klížení používají polymery s hydrofobním účinkem (hydrofobní - vodu odpuzující) a další chemikálie. Ani dnešní knihy tedy nejspíš nebudou po desítkách let v tak špatném stavu jako ty, které vznikaly na přelomu 19. a 20. století.
