Mayská modř - PB 8

Dalším zajímavou malířskou barvou, se kterou se stojí za to seznámit, je starodávná, blankytně modrá, mayská modř. Možná ji znáte pod zkratkou PB 8 (pigment blue 8).

Anglicky se jí říká Maya Blue, francouzské jméno zní bleu Maya. Její chemický vzorec je (jak jinak…) komplikovaný. Jasně modrý pigment se totiž skládá ze dvou komponent. Jednou z nich je Indigo - druhou pak buď minerál palygorskit nebo attapulgit.

Tuto extrémně stabilní a zářivou barvu kdysi vynalezli Mayové. Fascinuje nás dodnes. Modrá barviva jsou totiž obvykle nestálá - ale mayská modř neztrácí svou sytou barvu, a to ani tehdy, když se nachází v surových klimatických podmínkách severního Yucatanu. Zjevně jí nevadí dokonce ani střídání suchých a naopak velmi vlhkých období.

Minerál palygorskit je vrstevnatý silikát s chemickým složením (Mg,Al)4[OH|(Si,Al)4O10]2·(4+4)H2O. Prvky hořčík a hliník nebo křemík a hliník (to jsou ty, které jsou uvedeny v kulatých závorkách) se mohou ve vzorci navzájem zastupovat, nacházejí se ale vždy v příslušném poměru k ostatním atomům.

^{Obrázek: Palygorskit. Zdroj: John Krygier, Public domain, via Wikimedia Commons https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8c/Palygorskite-265077.jpg,}

Minerál krystalizuje v podobě průsvitných až neprůhledných jehličkovitých krystalů nebo vláken, tvoří ale i masivnější agregáty.

Palygorskit má jednu zajímavou vlastnost - umí ve své struktuře vázat nízkomolekulární látky. Tím se mimochodem vysvětluje tajemství tajuplné mayské modři. Do tohoto jílového minerálu se totiž během procesu výroby pigmentu integruje molekula Indiga tak pevně a spolehlivě, že komplexní struktura odolává i nepříznivým klimatickým podmínkám a zubu času.

Indigo je organického původu - jedná se tu tedy o spojení organické a neorganické molekuly, což je samo o sobě dost výjimečné. Organická molekula indiga v mayské modři hraje roli látky, která způsobuje barevnost pigmentu - palygorskit bez něj totiž modrou barvu postrádá. Na rozdíl od čistého Indiga je ale barva mayského pigmentu tyrkysově modrá - a ne čistě sytě modrá.

Výroba pigmentu

Palygorskit se dobývá v klasických dolech, zatímco druhá komponenta se získává z listů rostliny s latinským jménem Indigofera guatemalensis, případně Indigofera suffruticosa. Během procesu výroby se původně ve vodě nerozpustné barvivo z listů rostlin mění pomocí fermentace na barvivo rozpustné ve vodě (indigotin). Spolu s jílovým minerálem se pak indigotin a kopálová pryskyřice zahřívají na 120 až 200 °C. Z minerálu se přitom odpařuje voda, takže se na jejím místě ve struktuře jílového minerálu mohou usídlit molekuly indigového pigmentu. Protože při takovém procesu nevzniká jen modrá verze ale také dehydrovaná forma indiga, která je žlutá, má výsledný pigment nazelenalou tyrkysovou barvu. S Indigem se do barvy dostávají mimochodem také příměsi železa. To ovšem vůbec nevadí, protože atomy železa jen zvyšují jeho jasnost a zářivost, tedy optickou kvalitu pigmentu.

Modř rituálních obřadů

Mayská modř byla součástí obětních obřadů mayské civilizace. Nanášela se na předměty ze dřeva nebo keramiky ale také na lidské oběti. O jejím použití máme první zmínky v 5. století našeho letopočtu.

^{Obrázek: Mayská keramika. Zdroj: Daderot, CC0, Wikimedia Commons, https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9c/Female_dignitary_in_the_form_of_a_whistle%2C_Mexico%2C_Jaina_Island%2C_Campeche%2C_Late_Classic_Maya%2C_600-900_AD%2C_earthenware_and_pigment_-_De_Young_Museum_-_DSC00686.JPG, Odkaz}

S příchodem kolonizace se začal pigment používat v klasickém malířství - jako olejová barva.

Mayská modř je ovšem velmi odolná, takže se dá použít i v ostatních malířských technikách. Vzhledem k tomu, že pigment je odolný vůči alkáliím, je vhodný dokonce i pro fresco (malba do vlhké omítky). Je také stabilní vůči kyselinám, rozpouštědlům a ultrafialovému záření. Odolává navíc také zvýšeným teplotám - až do 250 °C v něm neprobíhají žádné významné změny struktury.

Pigment je biologicky neškodný jak pro člověka, tak pro životní prostředí, takže ho můžeme používat bez špatného svědomí.

^{Zdroje: Kremerpigmente, J. Inorg. Biochem. 101, 1958–1973, 2007/11–12)}