Patří spolu s pemzou k darům, které nám po sobě zanechaly dávné sopky. Přitom jsou oba materiály tak rozdílné, jak to jen jde. Jak vznikal obsidián a proč má jiné vlastnosti než pemza? (délka blogu 5 min.)
Co je to vlastně obsidián?
Černý hodně tmavý, částečně průsvitný materiál, který kdysi vyvrhla na povrch země aktivní sopka, ve skutečnosti není kámen.
Obsidián je sopečné sklo.
Původně to byla roztavené hornina, která ochladla tak rychle, že se v ní nestihla vytvořit krystalická struktura. Jinými slovy, ochladla tak rychle, že se její chemické prvky nestihly včas sdružit do jim příjemných rodinných vztahů. Materiál zchladl a získal tím vysokou viskozitu (při které už se nemohly atomy prvků volně pohybovat) tak rychle, že se v materiálu nestihla vytvořit patřičná krystalická mřížka. Takovému hodně viskoznímu amorfnímu materiálu se říká sklo.
Sklo doprovází náš všední život doslova na každém kroku - a možná jen málokdo si uvědomuje, že není jen důmyslným lidským vynálezem. Příroda znala trik s výrobou skla dlouho předtím, než planetu osídlil člověk.
Obsidián vzniká z hodně “kyselých” horninových tavenin. V mineralogii se jako “kyselý” označuje materiál, který obsahuje hodně SiO2. Svým složením se velice podobá žulám. Zároveň musí obsahovat jen málo vodních par a různých plynů.
Když totiž natavená hornina opustí jícen sopky a přitom obsahuje hodně plynu, nutí okolní atmosférický tlak (který je daleko nižší než tlak, který panoval v nitru sopky pod zemí) všechny přítomné plyny k rozpínání. Vychládající hornina se díky tomu neúprosně napění. Výsledkem není sklo ale (z minulého blogu známá) pemza.
Nestabilní materiál
Stejně jako ostatní běžná lidmi používaná skla, je i obsidián nestabilním materiálem.
Může se to zdát zvláštní, jeho proměny jsou totiž velice pomalé, takže na první pohled vypadá jako každý jiný stabilní minerál.
Zatímco běžné sklo v našich okenních tabulkách by v průběhu tisíciletí nebo desítek tisíciletí doslova “steklo” k zemi, probíhá v obsidiánu ještě jiný proces: krystalizuje. V obsidiánové matrici se dá po čase nalézt větší nebo menší množství krystalů křemene nebo živce. A nejen to. Jejich růst neustále pokračuje.
Znamená to, že dnes už na Zemi neexistuje obsidián, který byl vyvržen prastarými sopkami, například v prekambriu. Materiál, který byl kdysi obsidiánem, je dnes kompletně rekrystalizovaný.
Kde hledat obsidián
Jedno z nejznámějších nalezišť se nachází na ostrově Lipari. Pokud ale chcete vidět neporušená obsidiánová lávová pole, navštivte národní park kolem sopky El Teide na Tenerife.
Rozsáhlé lávové proudy, které se ze sopky vylily při jednom z výbuchů, tu zdobí obrovské obsidiánové hroudy. A i když nesmíte vstoupit přímo do lávového pole, obsidián je vidět i z nedaleké silnice.
Známá jsou také naleziště v Etiopii. Podle materiálu z Etiopie byl prý dokonce obsidián kdysi pojmenován. Zasloužil se o to římský vojevůdce Obius, který ho přivezl poprvé z Etiopie do Říma.
Využití obsidiánu
Ušlechtilým přírodním sklem nejsme fascinováni jen my. Naši předkové si ho dokonce cenili ještě daleko víc.
Obsidián má velice ostré hrany (podobně jako sklo) a byl tedy odedávna používán jako zbraň nebo jako pomocník při stahování zvířat. Říká se mu dokonce “pravěké černé zlato”.
Není divu že s ním naši předkové čile obchodovali. Dnešní věda má dokonce možnost, jak takový obchod zpětně odhalit.
V každém obsidiánu se nachází specifické množství vzácných chemických prvků. Jejich množství je závislé na místě, kde materiál vznikal. Každé naleziště má tak svůj jedinečný chemický “otisk prstu”. Z různě rozmístěných evropských nálezů úštěpků obsidiánu se pak dá vysledovat, odkud přesně pocházely a kudy musely vést pradávné obchodní cesty, kterými se materiál dostával na místo určení.
Dokonce i dnes se ještě používá obsidián na velice precizní chirurgické nástroje, čepel skalpelu z obsidiánu je ostřejší, než kterákoliv ocelová čepel.
Daleko větší množství tohoto přírodního skla se ale používá jako materiál na okrasné předměty a šperky.
