Usměj se. A už nebudeš Čechem.

Kolik lidí se na vás dnes ráno usmálo, když jste jeli hromadnou dopravou? Žádný? Tak jste opět zažili šedivý všední den. Lepší to už nebude, neboť žijete v Česku. Vítejte v zemi, kde se umírá dříve než v západní Evropě. Je to snad tím, že se na sebe mračíme?

Před několika dny jsem pobýval v Norsku. Nejen fjordy a lososy jsou typické pro tuto severskou zemi, avšak i vysoký výskyt sebevražd. Přesto se na mě mnoho lidí hezky usmálo. A poté co jsem si příjemně popovídal s prodavačkou suvenýrů a ještě k tomu dostal hliněného trolla zdarma, jsem si musel položit pár otázek. Proč bychom se neměli na sebe častěji usmívat? A o co všechno přicházíme, když se mračíme?

Prý žijeme o několik let méně, když se mračíme. Ovšem co je zaručeně pravdivé - ubývá u nás turistů. Proč vlastně turisté přijíždějí do Čech? Více než polovina z nich navštíví pouze Prahu. Pořádají se tam maturitní výlety, míří tam mladící za levným alkoholem. Samozřejmě je Praha i magnetem sama o sobě. Mají však turisté důvod se do České republiky opakovaně vracet? Asi ne, když se na ně většina kolemjdoucích mračí a ten zbytek si jich raději nevšímá. Strávil jsem tři hodiny v nizozemském Amsterdamu a byl jsem dvakrát tázán, zdali nepotřebuji poradit s cestou. Jistě jsem atraktivní, avšak blonďaté děvče nejsem. Kolik lidí by se mi samo nabídlo v Praze? Jednou jsem si Prahu sám procházel a na vlídné tváře si nepamatuji. Netřeba se vracet tam, kde se všichni mračí. A tak turistů v Čechách ubývá.

O několik čmuchalů více či méně - koho to má zajímat? Kdyby oni turisté nechodili do hradů, zámků a muzeí, tak by mi to snad i bylo jedno. Avšak oni takto významnou měrou přispívají k zachování českého kulturního dědictví. Možná jim jednou budeme vděčni. Ale v každém případě si zaslouží již dnes a zítra náš úsměv a ochotu jim pomoci v nesnázích. Nebo snad vyženeme každého, kdo se o nás, naši minulost a kulturu zajímá?

Mohlo by se zdát, že s příchodem finanční krize není pro úsměv místo. Jenže není důvod měřit kvalitu života dle finančního obnosu, kterého se nám dostává. Česká republika je relativně bohatá země, proto existenční starosti nemusí trápit skoro nikoho. A i kdyby, se zachmuřenou tváří nám bude ještě hůře. A tak nám nic nebrání, aby se „proti krizi úsměvem" stalo tématem další pětiletky.

Fenoménem posledních let je rovněž úbytek malých obchůdků a výstavba obřích nákupních center. Nedokázali se na nás prodavači v krámcích dostatečně hezky usmát, abychom jim neutekli do hypermarketů? Nebo o jejich úsměvy vůbec nestojíme? Jsme snad krajina plná ignorantů, kteří nedokáží ocenit lidské sympatie?

My to však můžeme změnit. Vždyť se stačí jen usmát.