Krvelačné bestie. Gladiátoři nebo my?

„Oni se v tom Římě opravdu zabíjeli? Jenom pro potěšení diváků?" ptá se mladá slečna, „To byla tehdy ale krutá doba." Snad je ta blondýnka ráda, že žije v naší moderní společnosti. Ale jestliže byli diváci krvelačnými bestiemi - jsme dnes lepší? Já bych řekl, že jsme naopak ještě mnohem horší.

Představte si starověkou arénu. Desetitisíce přihlížejících v transu nad zápasem dvou gladiátorů. Z oněch bojovníků tekl pot. A hlavně krev. Oni ale chtěli žít, a tak bojovali. Tehdy se zabíjelo. Dneska máme televizi. A já patřím mezi ty vyvrhele, kteří si zakrývají očí, když z rány nevinného člověka prýští krev. Mí spolubydlící se mi posmívají. Na hororové filmy jsem z obývacího pokoje už pomalu vyhazován.

A tak se ptám, nejsou mí spolubydlící bestiemi moderní doby, které prahnou po krvi? Kdyby se najednou ocitli ve starověku, šli by se kouknout na souboje smrti? Nevím, ale pochybuji. Umírání, uříznuté ruce i hlavy vypadají v televizi tak opravdově. Na obrazovce několik metrů od vás vidíte vše ve skutečné velikosti. Někdy snad i zvětšené. A co se odehrávalo tehdy ve starověku? Možná to samé, avšak jako divák jste seděli v obrovské aréně a gladiátor umíral několik desítek metrů od vás. Nemohli jste natáhnout ruku. Nemohli jste se prsty dotknout krvácející rány na obrazovce.

Nakonec jsme to tedy my, kdo se může nazývat krvelačnými bestiemi. Hrdě o sobě prohlašujeme, že jsme humánní a mírumilovní lidé. A večer se koukáme, jak si v televizi podřezáváme hrdla. Následujeme naše trestní právo, že se pouhou myšlenkou zhřešit nedá. Ale kde je vnitřní morálka člověka? Rozřízlé břicho, vylézající vnitřnosti. Kterýpak myslitel má toto všechno na svědomí? Možná kdyby někdo sestříhal záběry z koncentračních táborů, ten černobílý film trochu obarvil a přidal nějakého žravého mimozemšťana, tak by vznikl velmi úspěšný film.

Já jsem nenáročný divák. Kvůli mně nemusí nikdo zabíjet a mučit. Mně stačí toliko hezká princezna, zlý drak a udatný princ. A když dojdou zlí draci, nepohrdnu ani těmi hodnými. Asi jsem exot své doby. Je nás málo, ale naše spoluobčany máme rádi, aniž bychom je porcovali mačetou. A to se počítá.