Traumata z dětství – červená řepa a přejezd hranic

K této úvaze mě inspiroval pořad ČT Retro na téma Cestování do zahraničí v době socialismu. Mám totiž z té doby tak trochu trauma a poznamenání. Není mi tak moc let, ale připadám si stará, když si uvědomím, že lidi třeba jen o nějakých 5 let mladší než já si při čtení tohohle textu můžou ťukat na čelo (to můžou i starší:), ale mladší spíš proto, že to asi nebudou znát a chápat). 

Ze socialistické školky mám taky traumata, a to v podobě několika jídel, která tam do mě násilím nacpali, já je vyblila a od té doby na ně nemůžu ani pohledět, aniž by můj žaludek nehodil zpětný chod. Určitě to znáte – soudružka nad váma stojí a říká něco ve smyslu Dokud to nesníš, tak si nepůjdeš hrát a nesmíš ani domů za maminkou. A tak to do sebe soukáte, polykáte, slzy vám tečou a při konstalaci stresu, nechutného jídla a plného žaludku pak nastane zlom, reflux a prostě vrhnete. Já to zažila několikrát. A do dneška, když vidím červenou řepu, zelený blivajsz ze špenátu, oranžové kostičky dýňového kompotu nebo ucítím pach čerstvé zelené papriky, chce se mi vrhnout. U té řepy a papriky je to horší než u špenátu a dýní, protože papriku a řepu jsem musela dojíst i poté, co jsem tehdy coby čtyř- nebo pětiletá vrhla a následkem bylo, že jsem pak další tři dny strávila doma vyčerpaná dalším blitím při pohledu na jakoukoliv stravu. Tolik k socialistickým školkám a školám v přírodě.

Za mých 14 let strávených v socialismu jsem se dostala za hranice naší vzkvétající vlasti 2x. V roce 1982 jsme letěli (!!!) do Rumunska a v roce 1986 jsme jeli autem do Jugoslávie. Zážitky z přechodu státních hranic byly ale tak silné, že se mi vracejí i v současnosti, kdy do jakéhokoliv zahraničí jezdím či lítám tak 5x ročně.

Z cesty a pobytu v Rumunsku si toho moc nepamatuju. Snad jen to, že kabina letadla mi připadala stísněná a pak se mi vybavuje obrázek táty, jak si na rameno nahazuje náš megakufr a nese ho do 7.patra, protože v hotelu zrovna nejezdily výtahy. A pak taky rozhovor pokojské s mámou, která nechtěla prodat bráchu (tehdy blonďatého tříletého andílka) ani za spoustu, ale opravdu spoustu peněz.

To cesta do Jugošky už byla jiná. Když jsme se blížili k hranicím s Maďarskem (ano, do dnešního Chorvatska se jezdilo přes Maďarsko, protože Rakousko bylo nepřátelským imperialistickým státem), naši viditelně znervózněli a mámě, jindy suverénní, se začala třást ruka probírající pasy, víza, výjezdní doložky, devizové prohlášení a kdoví co všecko to bylo třeba. Nám bylo nařízeno být absolutně tiše, nejlépe se vůbec nehýbat a nijak na sebe neupozorňovat. Atmosféra strachu se z dospělých přenesla na nás. Když k nám přišel soudruh v zeleném a mluvil s tátou přes stažené okénko našeho žigulu, srdce mi tlouklo až v krku. Vyslechli jsme si před tím už hodně historek o tom, jak známí strávili na hranicích několik hodin a celníci jim auto prohrabali a prosvítili odshora až po poslední kapsičku v poslední košili v poslední tašce. Byla jsem dítě, ale nějak jsem cítila, že by mi bylo moc nepříjemné, kdyby někdo cizí sahal na můj plavací kruh, náš megapytel s megastanem a naše stanové židle. Stejné to bylo pak i na hranicích s Jugoslávií.

A zpáteční cesta byla ještě dramatičtější, protože jsme věděli, že máma zašila do nafukovacího lehátka zlatý řetízek. Byla to od našich strategická chyba, že jsme o tom my malí věděli. Nevím, co by se stalo, kdyby ho soudruzi našli, ale já se bála snad jako nikdy v životě. Závory, přísné hlasy, zbraně za opasky celníků a rodiče podléhající atmosféře strachu. Pocit, že děláme něco, co není dobře, co když nám bude chybět nějaký papír, co když nám budou rozbalovat kufry, co když si nás tu nechají.

Dneska, když se kdykoliv blížím k jakékoliv už vlastně neexistující hranici, vždycky si na to vzpomenu, mám blbý pocit u žaludku a zvýší se mi tep. Rozvadov nebo Mikulov, vždycky si nahlas oddechnu, když jsem tak sto metrů za cedulí oznamující stát, kam jsem vjela. Když se blížím k budkám, kde už dneska nikdo není, začnu přemýšlet, co vezu, co by mohl být problém. Až pak mi dojde, že se mě na to nikdo nebude ptát. A když jsme ještě nebyli v Schengenu, byl průjezd hranicí pro mě drama. Pokaždé jsem chtěla policistům vysvětlovat, proč kam jedu, co tam budu dělat a že tam vážně musím nebo chci… Koukali na mě jak z jara a vrátili mi občanku a ať jedu… Nejsem tak starý pes, ale nové kousky se musím ještě učit. Ale týká se to jen těch přechodů z ČR pryč. Pobyt na Four Corners v USA mi žádné trauma nečinil:)

Za 14 let jsem „venku“ byla 2x. A tak mě občas pobaví některé historky ze současnosti. Nedávno mi známý, 55tiletý pán, vyprávěl, že tedy svého 16tiletého syna přemluvil k měsíční dovolené v Argentině, když si ovšem Kryštůfek vymínil, že poletí první třídou, protože v tom dobytčáku v Economy takovou dobu on trávit odmítá. Nebo když se v tramvaji baví děti, kam na prázdniny a otráveně hodnotí, že „zase doThajska, naši jsou tím úplně posedlí, už aby mi bylo 15 a mohla jsem si dělat,co chci“. Až docela nedávno mi došlo, že dneska se na základce jezdí na školní výlety do Itálie či Španělska. My chodili na kopec Kotař v Beskydech a osmáci měli obrovské privilegium, jeli vlakem až do Prahy!!

Možná kdybych opouštěla EU směrem na východ, tak by se mi zážitky z dětství obnovily více. K tomu se ovšem nechystám. A když už, tak na západ. Tam úplně hodně na Západě sice mají imigrační úředníky a rentgeny a rámy na letištích, ale ty (snad) nesledují tak úplně přesně a jenom mě. A taky jim nevadí, že má moje máma bratrance v Západním Německu a táta nechce chodit ke škole kosit přidělený kus trávníku:)