Novácký silvestr na prknech Národního divadla

Byla jsem včera poprvé v Národním divadle. Ve svých letech jsem už asi tuhle svou premiéru měla mít za sebou, ale co už. Těšila jsem se. Minulý týden jsme byli U hasičů, ale Národní je Národní. Navíc na „klasiku“, Sluhu dvou pánů s Donutilem. Ne že bych ho zvlášť obdivovala, ale o té hře se hodně mluvilo, já ji ještě neviděla, a tak jsem se prostě těšila. Kromě toho mě tam pozval zaměstnavatel, i s partnerem. Dopadlo to bohužel špatně.

Pořád si říkám, že už fakt nemůžu být naivní a blbá, nemůžu si myslet, že má být všude spravedlnost, nemají být úplatky a že v Národním divadle má být skutečná kultura. A když Národní divadlo, tak kultura na entou. Jenže jak člověku padá jedna iluze za druhou, támhle vidí nespravedlnost, támhle ví o korupci, tak stejně tak včera padla i moje iluze, že v Národním se dělá jen skutečná kultura, že je k tomu tak nějak ze svého titulu předurčeno, že je to na světě tak nějak rozděleno, že televize Nova má tu „masovou“ a Národní divadlo tu „skutečnou“ kulturu. Co je „masová“ a co „skutečná“? To je dobrá otázka. Pro náš případ si to definujme jako to, že ve „skutečné“ kultuře se nebudou používat hloupé oplzlé narážky, kdežto v té „masové“ povolme řeči o „vztyčených kordech, tvrdých kolících, strachu o své dvě kuličky“ a náznaky soulože na veřejnosti.

Bohužel bychom ovšem museli vycházet z toho, že na zábavu na Nově koukají jedinci nenároční nebo i nároční smíření s nenáročností programu a do Národního chodí jen ti nároční. Nevzala jsem v úvahu, že i Národní divadlo chce mít diváka řekněme jednoduššího. A tak jsem naivně očekávala, že komedie Sluha dvou pánů bude provedena kultivovaně, inteligentně, prostě kulturně.

To jsem se ovšem spletla. Miroslav Donutil vešel na jeviště a začal být trapný a zůstal trapný tři hodiny. No, já z toho viděla jen hodinu a půl, o přestávce jsme se zdejchli, protože se to fakt nedalo sledovat, ale nevěřím, že by od oplzlých trapností ve druhé půli upustil. Věřím, že pokračoval v drbání se v rozkroku při rozhovoru s komornou jeho paní, pokračoval v houpání měšce na mince v rozkroku a také v náznacích masturbace při broušení kordu.

Vychází se asi z toho, že divák to chce, divák si to přeje, divák s tím bavím. Chci ujistit režiséra, Miroslava Donutila i ředitele Národního divadla, že jsou na omylu. Diváci kolem mě sledovali „představení“ s úšklebkem a zklamaným výrazem. Kolik jich po přestávce odešlo, to nevím.

Před časem jsme byli taky U hasičů na Dívčí válku. Taky tobylo velké zklamání. Můj muž, který to považoval za kultovní představení, byl z Války v aktuálním obhroublém oplzlém vydání zklamaný. Ovšem diváci U hasičů byli ti „nováci“ – řvali smíchy a plácali se do stehen. V Národním při Donutilových trapárnách se nikdo smíchy za břicho nepopadal, spíš to byl smích takový, řekněme, společenský až zdvořilostní.

Humor se opravdu dá dělat inteligentně a skvěle. Příkladem je třeba one man show Caveman v podání skvělého Jana Holíka taky U hasičů. Z různých děl se dá udělat buď inteligentní zábava, anebo trapná oplzlost. Už mám strach jít do Národního. Co když tam udělají z Prodané nevěsty estrádní vystoupení s Uršulou Klukovou ve spodním prádle??? Dneska je možné všechno.