Noha v sádře! Nuda! Pomoc!!!

Tento článek vzniká nikoliv k vyjádření sek danému tématu, ale pro emotivní rozdělení se o svou současnou náladu. Proto prosím všechny čtenáře, zejména ty náhodné, aby v článku nehledali pointu a nedivili se, že případně žádnou nenajdou.

Možná kdybych měla profil na tom populárním facebooku, tak bych teď článek nemusela psát. Jen bych tam kamsi napsala zprávu, že jsem nuceně doma imobilní, ať mě někdo navštíví. Facebook nemám a kvůli tomu si ho pořizovat nebudu. Kromě toho, i to sezení u počítače mám zakázáno po dobu více než 15 min, protože mám ležet s nohou podloženou a ne sedět s nohou svislou pod stolem. Takže honem, ať to všecko víte.

Včera v poledne jako každý den jsme vyrazili z kanceláře na oběd. Sídlíme v jedné z těch kancelářských budov v Praze na Andělu. Na chodnících jsou udělané dlažby takové ty jako že typické pražské, z malých nestejně vysokých hrbolatých kostiček. K přechodům se chodník svažuje, u přechodu je obrubníček pár cm vysoký. A tam se to stalo. Zlomek sekundy. Ťap, zvrt, poskok, auu! Kotníík!!! Ale statečně jdu dál, opatrně našlapuju. Došla jsem až do Al Padrina, naobědvala se, při vstávání od stolu v kotníku píchalo, pata bolela, ale stejně statečně jsem došmajdala zpátky do kanceláře. Doufala jsem, že se noha zklidní a že to „rozchodím“. Neboť v rámci boje proti lemřivosti jsem se přihlásila do firemní „chodící“ soutěže – sestavili jsme týmy, dostali krokoměry, batohy, čepice, flašky na pití, no velký humbuk kolem toho je, každý den budeme zaznamenávat nachozené kroky na web, tam se to nějak bude sčítat a za 3 měsíce máme obejít zeměkouli nebo tak něco. Ta soutěž začala DNES!!! Den po mém zranění!!!

Ale dál. Noha pod stolem v kanclu se nelepšila. Po asi hodině jsem ji vyzula z tenisky (ano, tenisky, žádného střevíčku na jehle!!!), a to jsem neměla dělat. Nebo měla, ono je to jedno, protože důsledku bych se oddalováním nevyhla. Během pár minut se kotník zvětšil, zfialověl a bolest se vyostřila. Vyprosila jsem si u asistentek z lékárničky obvaz. Ovšem jsme farmaceutická firma, barák plný doktorů, holky lékařky nohu zhodnotily a neváhaly s odesláním na pohotovost nebo do nemocnice, prostěk k nějakému normálnímu doktorovi. Chvíli jsem odolávala, ale když jsem pochopila, že se na nohu už nepostavím, rozbrečela jsem se bolestí a zoufalstvím.

Kolegyně zorganizovaly transport do střešovické nemocnice (je to od nás kousek). Ve Střešovicích vše proběhlo OK a rychle, s doktorem na rentgenu i na sádrovně jsem i povtipkovala. Finální vyhodnocení jsem ale špatně pochopila, pan doktor řekl Na tři dny vám dáme sádrovou dlahu a pak se budete hlásit na své spádové poliklinice (nenávidím slova Spádová poliklinika). Teda já to pochopila dobře, co na tom je k nepochopení, ale pan doktor to neřekl celé, totiž že na té spádové poliklinice se po těch 3 dnech kouknou, co otok a pak mi dají sádru na dobu dalších asi tak 3 týdnů.

Měli tam na stěně kalendář, tak jsem si bleskurychle spočítala, že do toho Řecka 9.6. mám šanci odjet. Zeptala jsem se doktora. Jasně, to vám akorát sundají, kdyžtak vám dají nějaký tejp a u moře to bude super rehabilitace.

Po dvou hodinách ve Střešovicích mě kolegyně odvážela směr domů, bílá sádra na noze, berličky v klíně (berličky hrazené pojišťovnou!!! Můžu si je nechat!!!). Bylo mi zle, noha bolela k zbláznění, a vyhlídka třech neděl nudy přede mnou. No k breku.

Kolegyně mě dovlekla opravdu až do bytu, já v provizorní sukni vyrobené ze saka, protože kalhoty jsem svlíkla, jinak bych je musela stříhat. Když jsem se plahočila přes práh bytu, nezvedený kocour toho samozřejmě využil a zdrhnul očuchávat chodbu. Kolegyně odlovila kocoura, vhodila ho za mnou do bytu a odfrčela. Osaměla jsem, vyčerpané ruce, vyčerpaná zdravá noha, vyčerpaná duše, bolest nemocné nohy.

Zdraví je nejpřednější. Ale to člověku dojde, až když se mu něco stane. Mám hodně práce v práci! Chci uklízet doma! Chci nachodit hodně kroků do soutěže! V sobotu chci jít zase bruslit do Letňan! Možná na předávání poháru Slavistům bych šla! NIKAM!!! Ležet s nohou hore, zítra na tu „spádovou polikliniku“, za týden by mi mohli prej dát chodící sádru! No aspoň to! Do práce bych nedopajdala, ale aspoň trochu změna!

Dobrá zpráva je, že bývalý kolega, který měl před 14 dny zástavu srdce a mozkovou mrtvici, je na tom líp. Co je proti tomu můj podvrtnutý kotník, nic zlomeného, jen zhmožděné! Jako by nic!

Tak se porovnejte třeba se mnou a řekněte si Mám štěstí –jsem zdravý!!!