Česko-moravské jazykové bariéry 2 – špíz s vepřovou játrou

Jazykové bariéry mezi Čechami a Moravou jsou rozsáhlé a nemůžu si pomoct, při každé návštěvě své rodné severní Moravy najdu materiál na toto téma:) Minulý víkend jsme jeli k našim zas a protože měla půlka rodiny narozky a mámu už přestalo bavit pořádat velkolepé oslavy doma, šli jsme do restaurace. A tam vám bylo materiálu!!!:)

Nutno ještě přidat, že krajově-rodinnou specialitou naší rodiny je pořádání oslav a sešlostí při jakékoliv příležitosti. Prý je to polskému národu vlastní a protože máma je národnosti polské, možná to odsud pochází. Táta si ovšem mámu dobírá a říká, že polsky už zapomněla a česky se ještě nenaučila, což není tak daleko od pravdy, ale v našem kraji to tak prostě je:) Každopádně když jsme si my, generace dětí, začali domů vodit své potenciální a pak trvalé životní partnery, tito partneři byli díky naším studiím jinde než v Ostravě většinou z jiných krajů republiky. A tam někde se datuje počátek mísení národů polopolského, moravského a českého:) Sestřenka na veterině si přivedla Jakuba z Uherského Hradiště, což není taková pecka a Jakub naše zvyky celkem ustál. Bratránek stavař si přivedl Marcelu ze Zlína, což je skoro totéž, ale Marcela měla s adaptací problém o něco větší. Můj brácha ekonom si přivedl Radku z Olomouce a k našemu překvapení její hanácká rodina nebyla až tak společensky založená a pro Radku bylo zjištění, že skoro každý letní víkend se na zahradě schází 20 dospělých, 15 dětí, 6 mimin a 10 psů a všichni se vesele baví a grilují a koupou se, dost šokující. Občas nám vypráví, jak ze zahrady utíkala do baráku, aby aspoň chvíli měla klid. A já jsem si pak namluvila Pražáka křtěného Vltavou, který, co si budem povídat, si musel tu cestičku prošlapávat asi nejdrsněji, protože pravicově orientovaný amerikanofil a fanoušek Slavie, to není zrovna kombinace, která by na severu Moravy byla z nejpopulárnějších;-). Nicméně se mu to povedlo a s definitivní platností se dá říct, že po třech letech manželství se mnou je „náš“:).

Každopádně „mísení národů“ prospělo oběma stranám. Našinci pochopili, že i lidi odjinud můžou být normální, že opravdu ne každý rozumí nářečí kombinující polštinu, češtinu, slovenštinu a němčinu a co bylo nejvíce zdrcující, to byl poznatek, že v Praze nežijou zelení mužíčci s tykadlama ověšující se zlatem nakradeným na Moravě:) No a „cizinci“ zase zjistili, že Ostrava a Karviná nejsou městy, kde se chodí po kolena v mouru z uhlí a úsloví „fandi, ale zůstaň opočlověkem“ na Baníku platí jen pro pár lidí.

Vztahy s ne-moraváky byly asi opravdu největší školou pro naše rodiče. Můj táta prostě musel pochopit, že když mi volá spolužačka z VŠ z Pardubic, tak on se do telefonu musí snažit mluvit česky, jinak ona mu opravdu, ale opravdu nerozumí (to bylo v dřevních dobách, kdy nebyly mobily a museli jsme si volat do bytů našich rodičů, to už je opravdu dávno). A když pak Lucie z Pardubic nebo Pavla ze Vsetína, nemluvě o Radce z Českých Budějovic dorazily přímo k nám domů, nebylo opravdu možné mluvit „ponaszymu“, protože pro ně to je cizí jazyk.

Ale vraťme se k pobytu v restauraci v Orlové minulou sobotu:) Na stole stál malý jídeláček s nápisem „hodně muziky zamálo peněz“ a nabízeli „uzené žebra“. OK, střední rod nezvládají ani hlasatelé v televizi. Ve velkém jídeláku pak byla položka „špíz z panenky s vepřovou játrou“. Řekla jsem mámě „Šafránek, vysvětlete tady Mirečkovi,co je to pomnožné číslo“, ale máma to nepochopila. Játra je prostě játra, ženského rodu, čili 7. pád zní „s tou játrou“ a hotovo. Číšník pak spočítal zájemce o pivo a řekl „Dobře, takže dva piva“. Můj muž se už ani neuchechtl, protože dva piva, dva auta a dva jabka už ode mě důvěrné zná.

Tak přeju hodně porozumění a málo nedorozumění. A ať už je jaro teraz hned, bo ty poslední dva jara přišly fakt pozdě.