Nashledanou, pane Větvičko!

Bloger Ladislav Větvička, bez kterého si mnozí nemohli blogovou sekci Idnes představit, byl odejit, ježto prý mnohokrát porušil kodex blogera. Je mi srdečně fuk, jaký kodex porušil, pana Větvičku si jeho čtenáři najdou.

Na fakt, že jsou si v životě jedni lidé rovní a druzí ještě rovnější, jsme si tak nějak museli zvyknout. Ale nikdy se s tím nesmíme smířit!

Něco jiného je zvyknout si na fakt, že kodex blogera a podobná pravidla jsou nastavována tak, aby i originální, inteligentní, srdeční a vysoce sdělní lidé, kteří mají náhodou nepohodlné názory, byli z daného blogového portálu vyhazováni. 

Problém v takto nastavených pravidlech je evidentně v zásadním nepochopení funkce a smyslu blogu. V nepochopení, že blog není zpravodajství, že se jedná o postřehy, názory, pohledy a pocity autora. Že cokoli, co autor na svém blogu tvrdí, může být pouze jeho subjektivním pohledem. A že cokoli, co někdo tvrdí, tvrdit může, pokud to není trestné.

Vytrácí se nám z dnešního veřejného prostoru všeobecně sdílené povědomí, že nikdo nemá patent na pravdu, skoro každá informace se může ukázat být mylná, a leckterá zjevená a prokazatelná "pravda" je jen jedním z mnoha pohledů na danou věc, a třeba ne tím určujícím a rozhodujícím.

Zkrátka se nám vytrácí ta svoboda, o které jsme snili a když jsme ji získali kolem sebe, nějak se nám ji podařilo vypudit ze sebe samých: Cenzurou vnější i vnitřní. Už se snad i bojíme myslet jinak, než se obecně "chce". Stíny minulého režimu se zhmotňují v každém, kdo chce cenzurovat, zakazovat, mazat a omezovat cokoli, co není trestné. Jestliže jsme zničili jednu totalitu, abychom začali budovat druhou, tak jsme se snad tenkrát ani nemuseli obtěžovat...

Ale zanechám hořkosti: Pan Ladislav Větvička mě spoustou věcí zaujal, rozjařil i rozesmál, s mnohým na jeho zdejším blogu jsem nesouhlasil a kroutil nad tím hlavou, považoval to za nedůvěryhodné nebo rovnou praštěné, nebo to prostě šlo proti mým přesvědčením. Ale Větvičkův jedinečný styl, sdělnost, srdečnost a přímost nás neopouštějí. Své čtenáře si najdou a oni si najdou Ladika. Já si ho budu nacházet třeba pro jeho cestopisy - ty měly a mají mimořádnou hodnotu!

Tuž, Ladiku, zatím!