Na české škole hidžáb, na německé už rovnou nikáb

Po nedávném rozhodnutí českého Nejvyššího soudu ve sporu o nošení hidžábu tu máme podobné rozhodnutí německého soudu ohledně nikábu. Ve zdánlivě nedůležitém tématu se však může skrývat nebezpečný společenský posun.

Principem jsou oba spory shodné: V Česku studující, či zde chtějící studovat somálská studentka se soudila se školou o to, aby mohla během teoretické výuky nosit muslimský náboženský šátek – hidžáb.

Škola pokrývky hlavy ve svém školním řádu zakazovala všem studentům, avšak po letech sporů u různých soudních instancí nakonec český Nejvyšší soud rozhodl, že právo této jedné studentky nosit ve škole hidžáb je silnější, než právo ostatních studentů nosit cokoli jiného.

Soud k tomuto nesmyslnému a vůči ostatním studentům diskriminačnímu rozhodnutí neuvádí žádný logický nebo zákonný důvod, pouze trvá na tom, že zákaz nosit hidžáb dopadá na onu studentku tíživěji, než zákaz pokrývek hlavy u ostatních studentů, protože prý u nich není pokrývka hlavy výrazem jejich náboženského přesvědčení /1/. Soud ovšem nijak nezdůvodňuje, proč zrovna údajné omezení náboženského přesvědčení dané osoby má být závažnější, než omezení jakýchkoli jiných přesvědčení ostatních studentů, která by chtěli demonstrovat třeba zrovna pokrývkou hlavy. Něco jako přednost náboženství před ostatními přesvědčeními nebo politickými právy naše zákony totiž neznají, avšak Nejvyššímu soudu nečinilo potíž si ji vymyslet.

Aby byla situace ještě absurdnější, tak Nejvyšší soud ve svém zdůvodnění rozsudku, kterým té studentce zajišťuje neoprávněnou výhodu, uvádí, že „Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. /1/“. Tímto zdůvodněním rozsudku, které je s jeho podstatou v přímém rozporu, se Nejvyšší soud dostává do pozice instituce, která veřejně projevuje šokující neznalost samotných základů logického myšlení.

Především je nešťastná samotná skutečnost, že takový bagatelní spor vůbec naše soudy začaly řešit a nechaly si bezvýznamnou hádku o nošení šátku vnutit jako spor o svobodu praktikovat víru. Takový pohled na věc je nesmyslný, protože tady nikdo nikomu nic nezakazoval v obecné rovině, ale jen v konkrétní situaci. Životy studentů mimo výuku přece nikdo neřešil. Zaměstnavatel má také právo přikázat Vám nosit v práci ochrannou přilbu, ale co máte na hlavě mimo pracovní dobu, do toho mu nic není.

Kromě toho soud nijak nezkoumal, zda vnesení tak silného náboženského symbolu do školního prostředí, které je definováno jako sekulární, neznamená ohrožení náboženské neutrality daného prostředí – když už se tou „diskriminací či naopak bezdůvodným zvýhodňováním náboženských směrů“ Nejvyšší soud tak zabývá.

Nyní se přesuňme do Německa. Právě včera soud v Hamburku rozhodl, že úřady nemají právo zakazovat studentce nosit ve třídě nikáb /2/.

Zatímco hidžáb je šátek, který zahaluje vlasy a ramena, ale nikoli obličej, tak nikáb je celotělový závoj, který zakrývá celou hlavu a nechává pouze škvíru pro oči. Soud v Hamburku nyní tvrdí, že místní úřady nemají ze zákona žádnou možnost, jak takový oděv studentkám zakázat. Vítězství tedy slaví ona šestnáctiletá muslimská studentka a její matka, která dceru do školy v nikábu opakovaně posílala a za neuposlechnutí nařízení školského úřadu, aby tak nečinila, dříve dostala pokutu.

Veškeré ostatní důvody zákázu nikábu, třeba jeho důsledek na tak základní věc, jako schopnost komunikovat gesty či možnost zapojit se do kolektivu, to vše bylo bráno jako irelevantní, hlavně, že studentce nebylo ani náznakem omezeno právo náboženské seberealizace.

Stejně jako český Nejvyšší soud, tak i soud v Hamburku si tedy nejprve nechal vnutit mnohem vyšší pozici žalující strany, než by ji měla náležet, a to jednoduše tím, že přijal tezi o tom, že je tento spor o svobodu vyznání. A stejně jako náš Nejvyšší soud poté také ten německý soud učinil diskriminační rozhodnutí v domnění, že kdo se zaklíná náboženskými právy, ten má z neznámých důvodů mít vyšší stupeň ochrany, než ostatní lidé.

Jednalo se však v případě českého i německého soudu opravdu jen o rozbor právní situace a vyjádření právního názoru? Nestálo za jejich rozhodnutími i něco jiného? Třeba strach ze stoupajícího vlivu nekompromisní ideologie, která se považuje za nadřazenou všemu ostatnímu a odtud také odvozuje nadřazenost svých příslušníků nad ostatními? Byla rozhodnutí obou soudů motivována snahou vyhovět platným zákonům, nebo oné ideologii, v tomto případě takto nebezpečnému druhu muslimského vyznání? Neznáme už taková tendenční a ustrašená rozhodnutí soudů z takových historických období, kdy byla svoboda ohrožena a moc se snažila uzurpovat nějaká totalitní doktrína?

Znamenají tedy rozhodnutí obou soudů, že náboženským právům bude postupně dávána přednost před právy ostatními? Bude přiznáváno privilegované postavení tomu, kdo řekne „jsem věřící?“, přičemž se navíc nebude jednat o jakéhokoli věřícího, nýbrž o věřícího z té konkrétní skupiny, která se ve stále vyšší míře vyděluje ze společnosti jako výjimečná a obdařená zvláštními nároky? Nevidíme to na západ od našich hranic až příliš zřetelně?

Nejsou to nejen tam, ale rozhodnutím našeho Nejvyššího soudu také u nás nepatrné, ale varovné kroky směrem ven z demokratické společnosti, ve které vládne právo a rovné šance, do společnosti, která je teokratickou diktaturou?

Zdroje:

1. http://www.nsoud.cz/judikatura/ns_web.nsf/0/D1D3DBC25E5D777AC12584C800259524?openDocument
2. https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/studentka-ma-pravo-zakryvat-se-nikabem-rozhodl-soud-v-hamburku-40312246